Vůdce vzbouřenců se neklidně převaloval ve svém stanu. Myslel na nadcházející den, myslel na to, jak dopadne rozhodný střet se starým králem. Nemohl spát...

Napadlo ho, že by mu mohla pomoct krátká procházka. Vzal si plášť (noci už byly chladné) a vyšel před stan. Před ním se rozkládalo velké vojenské ležení, všude hořely ohně, viděl lesklou zbroj vojáků a ze zbrojnic se ozývalo broušení mečů. Bylo tu mnoho lidí, kteří mu slíbili, že za ním půjdou do boje. Že pro něj...zemřou. Vzpomněl si na několik důstojníků, kteří před nedávnem armádu opustili a začali o něm tvrdit, že je proti nim zaujatý. Dialog, jak se zdálo, se stával zapomenutým uměním. Radši by si s nimi nejasnosti vyříkal z očí do očí.

Otočil se od světel a pohlédl přes údolí. Tam hořela smutná hrstka ohňů kolem stanů posledních králových přívrženců. Bylo jich pár a vůdce vzbouřenců tušil, že ho někteří opustí, až dojde k boji. Jestli k němu dojde...

Nechtěl prolévat krev. Až zítra ráno sestoupí bez meče, pod vlajkou vyjednávačů, do údolí, aby se setkal se starým králem, pevně doufal, že výsledkem bude nějaký pakt, dohoda, ne povel "Do útoku!", který bude stát život hodně vojáků, přátel. Zoufale si přál, aby nedošlo k bitvě. Věděl, že ji vyhraje. Měl mnohem víc mužů, než starý král. Víc mužů, lepší zbraně, přízeň lidu. Ale jaké to bude vítězství, když bude vykoupeno krví? Jaké to bude vítězství, když proti němu stojí jen starý muž s hrstkou věrných? 

Nechtěl boj. Chtěl se domluvit. Něco v hlavě mu totiž říkalo, že ač má pravdu, nemá nejmenší právo táhnout proti králi. Proti svému učiteli. Proti  člověku, který mu mohl předat své zkušenosti, kdyby s ním chtěl vést dialog...

 

Vůdce si to musel přiznat. Měl strach. Bál se střetu, který přijde a bude zlý, ať už bude probíhat jakkoliv. Bál se toho, co přijde po vítězství. Jestli dokáže vládnout. A jestli dokáže včas předat vládu dál. Jestli ho neopustí jeho věrní. Jestli dokáže vést dialog a dělat kompromisy. 

Svůj strach by neřekl nikomu, jen jedinému.

Muž, který měl druhý den zvítězit, poklekl a takto se modlil:

"Bože můj, mám strach. Stůj při mně a mých přátelích.

Dej mi pokoru, abych mluvil s úctou a svého protivníka neponížil. 

Dej mi odvahu, abych mluvil jasně a stál si pevně za svým názorem.

Dej mi sebeovládání, abych neztratil hlavu a zlost mi nezastřela rozum.

Dej mi sílu, abych neshrbil hřbet.

Dej mi správná slova, abych vyjádřil jasně svůj názor.

Dej, ať můj protivník naslouchá mým slovům.

Dej, ať se jim snaží porozumět.

Dej, ať je přístupný vést dialog.

Dej, ať dokážeme dělat kompromisy.

Bože můj, mám strach.

Říkám to Tobě a prosím tě, stůj při mně a buď mým štítem v těžkých chvílích. Buď mou oporou, buď mými slovy a bude-li to nutno, buď mým mečem.

Bože můj, mám strach.

Skládám zítřejší den do Tvých dlaní a vím, že víc nemůžu udělat. Stůj vedle mě, až dojde ke střetu. Stůj vedle mě, drž mě za ruku, neopouštěj mě, prosím.

Dej mi víru. Víru v dobrý konec. Víru v Tvou pomoc.

Amen."

Vůdce vzbouřenců klečel nad temným údolím a na východě zlátl obzor.

Nový den přicházel...