První školní den. Kolem domu se trousí prvňáci s aktovkami, bratr pobíhá po bytě a doufá, že mu nikdo nezabere jeho lavici. Všeobecný zmatek, kolem škol kolony, z rádia přeje moderátor hodně štěstí prvňákům. A já během toho rumraje ležím v posteli, koukám na komára, rozmazaného po stropě, a přemýšlím, proč je mi líto, že se toho prvo (druho, třeťo atd.) zářijového šílení neúčastním.

Jasně, i mě čeká škola. Za tři týdny budu taky prvňáček (už potřetí v životě). Ale stejně… Něco tomu schází. Přijdu si hrozně stará (jo, já vím, zní to blbě). Ale vemte si – ve školních lavicích jsem strávila nadpoloviční většinu svého života. Proplouvám školou už třináct let a zatím jsem neztroskotala. Mám dojem, že se blíží velké obtíže mé plavby a že začnou 23. zářím tohoto roku. Mým třetím prvním školním dnem…

Dobře si pamatuju na úplně nejprvnější školní den. Bylo hezky, měla jsem sváteční šaty (příšerná móda konce tisíciletí), šli jsme s Tomem Horákem, mým manželem ze školky, většinu třídy jsem znala a strašně jsem se těšila. Na to, že se budu učit a že budu velká. Skoro.

První školní den na gymplu byl děsný, ale jednu výhodu měl – tehdy jsem se seznámila se svou nejlepší kamarádkou – a vydrželo nám to i přes drobné bouře dodnes. Je opravdu málo lidí, se kterými bych se znala tak dlouho. Terka je moje nejstarší přítelkyně. A nejlepší… A je najednou jedno, že se vídáme jen řídce (učí se na maturitu). Osm let je osm let. I když už si nikdy nesedneme do stejné lavice, i když už si spolu nikdy nezahrajeme florbal – konec společné školní docházky prověřuje přátelství dokonale. S Tomem už jsem pár let nemluvila, nějak se míjíme. S Terkou zatím komunikuju pořád a podnikáme šílené podniky, zatímco s jinými „kamarády“ ze třídy jsem se neviděla od maturity…

 

Když to po sobě čtu, přijde mi to jako hrozně sladkobolná slátanina.

Ale když já tak strašně závidím všem, kdo dnes mohli jít do školy.

Všem, kdo proklínali konec prázdnin, kdo vedli bitvy o nejlepší místa, kdo v nose ucítili známý pach jídelny a mohli pozdravit milované i nenáviděné učitele.

Všem, kdo spatřili staré dobré obličeje spolužáků, zanadávali na pitomý rozvrh a pak vpluli do „rutiny“ školního roku.

Je strašně divné stát na přídi lodi, která pluje do míst, kde „žijí lvi“. A je strašně divé vědět, že to, co jsem opustila, už nikdy nenajdu. Že přístav hoří za mými zády a mě nezbývá, než dát povel posádce a zamířit dalekohledem do neprostupné mlhy nad vodami jménem „Vysoká škola“.

Přeju všem spolukapitánům šťastnou plavbu, dobrý vítr a málo útesů…