A je to tady. Bude mi dvacet, což je pravděpodobně poslední oficiální kapka k tomu, aby mě lidi začali považovat za opravdicky dospělou. Mám už totiž za sebou maturitu (kdoví proč se jí říká zkouška dospělosti), jsem na vysoké a teď už dokonce opouštím i vody teenagerství. Jenže se tu vyskytl menší zádrhel – já si připadám den ode dne míň dospělá, a tak si pokládám otázku: Kdy je vlastně člověk opravdu dospělý?
Přijde dospělost ve chvíli, kdy přestanu oplakávat mrtvé stromy, kdy přestanu hledat s pocitem Kryštofa Kolumba v lese stezky vil, kdy se přestanu smát maličkostem a malichernostem, kdy se nebudu bát strašidel, ale lidí, kdy se přestanu na jaře smát do sluníčka?
Přijde snad dospělost, až zapomenu na přátele z dětství, až pro mě nebudou nic znamenat vzpomínky, až přestanu skákat přes potoky a chodit po kládách?
Přijde snad dospělost, až budu ráno vstávat s pocitem: „Bože, zase ráno?“ místo: „Díky, Bože, zase ráno!“, až pro mě budou dny jenom šedé plochy lišící se jmény, až se pro mě i lidé stanou pouhými jmény… Kde se ve mně ten pesimismus bere?
Poslední den je mi –náct a místo radosti z dalšího roku za sebou filozofuju o tom, co přináší (nebo odnáší) dospělost.
Jisté je jedno – člověk je dospělý přesně tak, jak se cítí. A já se necítím být dospělá. Já se cítím být Káťa, což je diagnóza samo o sobě. Cítím se být Káťa už (bez jednoho dne) dvacet let a pořád to funguje.
A pokud mě neopustí můj věčný pesimismus a vysmátá nálada (zvláštní, ale jo, jde to dohromady), zřejmě to i fungovat bude.
Takže říkám jen: „Díky, Bože, zase ráno!“
Komentáře
Před měsícem a pár dnama sem to měla úplně stejný... taky se ze mě stala najednou "cetka" (a stejnýho jména jako ty:)) Řikala sem si hmm, dvacet, co se změní? Ale nic světobornýho se nestalo, akorát už se nemůžu vymlouvat, že nejdu do spolča cetiletých, protože je mi ěště náct:D
No, všichni kterým je už -cet se mě snaží přesvědčit, že ještě nejsou dospělí a jediný komu to věřím seš ty... =))
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.