A je to tady. Bude mi dvacet, což je pravděpodobně poslední oficiální kapka k tomu, aby mě lidi začali považovat za opravdicky dospělou. Mám už totiž za sebou maturitu (kdoví proč se jí říká zkouška dospělosti), jsem na vysoké a teď už dokonce opouštím i vody teenagerství. Jenže se tu vyskytl menší zádrhel – já si připadám den ode dne míň dospělá, a tak si pokládám otázku: Kdy je vlastně člověk opravdu dospělý?

Přijde dospělost ve chvíli, kdy přestanu oplakávat mrtvé stromy, kdy přestanu hledat s pocitem Kryštofa Kolumba v lese stezky vil, kdy se přestanu smát maličkostem a malichernostem, kdy se nebudu bát strašidel, ale lidí, kdy se přestanu na jaře smát do sluníčka?

Přijde snad dospělost, až zapomenu na přátele z dětství, až pro mě nebudou nic znamenat vzpomínky, až přestanu skákat přes potoky a chodit po kládách?

Přijde snad dospělost, až budu ráno vstávat s pocitem: „Bože, zase ráno?“ místo: „Díky, Bože, zase ráno!“, až pro mě budou dny jenom šedé plochy lišící se jmény, až se pro mě i lidé stanou pouhými jmény… Kde se ve mně ten pesimismus bere?

 

Poslední den je mi –náct a místo radosti z dalšího roku za sebou filozofuju o tom, co přináší (nebo odnáší) dospělost.

Jisté je jedno – člověk je dospělý přesně tak, jak se cítí. A já se necítím být dospělá. Já se cítím být Káťa, což je diagnóza samo o sobě. Cítím se být Káťa už (bez jednoho dne) dvacet let a pořád to funguje.

A pokud mě neopustí můj věčný pesimismus a vysmátá nálada (zvláštní, ale jo, jde to dohromady), zřejmě to i fungovat bude.

Takže říkám jen: „Díky, Bože, zase ráno!“