"Ten, kdo pobývá všude, není nikde doma," pravil kdysi pan Walther von der Vogelweide, slavný středověký minnesengr (ono se to asi píše jinak, ale němčinu neovládám, tak pardon). O nějaké to století později skvělý pan Morgenstern řekl "Nejsi doma tam, kde žiješ, ale kde ti rozumí," a ještě později neméně skvělý pan Werich opravil "Doma jsi tam, kde si můžeš pověsit klobouk". Nevím, klobouk moc nenosím, tak možná svůj pseudostetson, a ten mám schovaný v krabici. Každopádně to neřeší problém toho, jak si tenhle zmatek přebrat.

Takže - doma je tam, kde si můžu pověsit klobouk/kabát, ale není to tam, kde žiju. Není to všude, ale jen tam, kde mi rozumí. Co z toho plyne? Tak zaprvé, že kdyby se tihle tři náhodou společně sešli nad pivem, asi by si nerozumněli. Walther, který, soudě podle jeho zaměstnání, asi dost cestoval, cítil, že domov nemá nikde. Morgenstern se necítil doma ve svém bytě, tedy tam, kde žil, a hledal společnost přátel, lidí, kteří mu rozuměli. A Werichovi stačilo mít místo, kde měl klid a kam se mohl schovat před světem. Petr Cincibuch, český básník a prozaik, to shrnul jednoduše a nám by to mohlo stačit: "Domov je tam, kde jsme se narodili, anebo tam, kde je nám dobře." Snad bych vypustila to "anebo".

 

A mě napadá - nenosíme si svůj domov hlavně v sobě? Já to tak trochu sledovala - cítím se být doma na spoustě míst a není žádné z nich, kde by bylo lepší nebo horší doma. Když se na tahle místa vracím, necítím stesk po žádném jiném domově, protože je mi dobře tam, kde jsem. Nebo s tím, s kým jsem?

To je přece taky možné. Že domovem jsou pro nás ostatní lidé. Že jsme si vydobili místo u nich v srdci a doma jsme tam, kde jsou o ni, a že je jedno, jestli je to na Měsíci nebo na nádraží nebo na lavičce v parku. Tan pocit "doma", pocit bezpečí, jistoty a porozumění si nosíme všichni v sobě jako dílky puzzlí a když se sejdou lidé s odpovídajícími dílky, složí dohromady obrázek přívětivé chaloupky s vlídným světlem ohně za okny a babičkou, která peče buchty.

Takže kde je to moje doma? Jak se zdá, tak především v srdcích jiných lidí. Jistě, ocením bezpečí své teplé postele, ale s tou jsem už pátý měsíc zavřená doma a moc jsme se spolu nepobavily. Ale každý únik z toho oficiálního, povětšinou prázdného, domova mi vždycky přinesl intenzivní pocit, že jsem tam, kde mám být a že bych neměnila. Opravdový domov mám zkrátka v lidech.

 

A je strašně fajn vědět (nebo aspoň tušit či doufat) že i já můžu být domovem druhým...