O prázdninách se většinou člověku zadaří vypadnout z rodné farnosti a navštívit farnosti cizí. Může tak trošku očíhnout, jak to chodí jinde. I já letos "očihovala" (nebo "očíhávala"?), no, zkrátka jsem putovala po různých kostelích v rámci prázdninových cest a koukala, abych viděla. A viděla jsem toho dost. Dost na to, abych se k nám do Komárova vracela trošku s nechutí.

To máte takhle. V lednu jsem psala o Marcelu Hrubém, úžasném člověku v krásné krajině, který se pere s nedostatkem času i peněz a vrací kostelům jejich důstojnost. A jelikož je to kamarád mých rodičů, na rodinnou dovolenou jsme se vydali právě do Českého Švýcarska, do Jetřichovic. Mohla jsem tak vidět výsledky jeho práce na vlastní oči. A co víc - i jeho samého jsem viděla na vlastní oči. To byl trošku šok. Byli jsme na nedělní mši v Srbské Kamenici (základní tábor) a u oltáře se krom stařičkého kněze s holí a špatnýma očima pohyboval pomenší človíček s černou patkou. Když jsem se později dozvěděla, že zrovna tohle je Marcel... A to prosím říkal, že měl patku jeden čas i fialovou. Vůbec nevypadal na člověka, který opravuje kostely jako na běžícím pásu. Zblízka možná trošičku unavený, ale v očích takové ty veselé jiskřičky. Rodiče se s ním jeden večer sešli a Marcel vykládal o všem možném, samozřejmě hlavně o kostelích. A pak taky o původu svého "truc účesu". Vystudoval bohosloví, kdysi dávno, ale protože se mu cosi nezdálo (buď on sám nebo poměry v církvi), nedal se vysvětit. A teď se rozhodl, že k tomu nastal čas (já se ani nedivím, chudák stařičký pan farář, za celou mši si ani nesednul, protože by se už nepostavil), jenomže mu začli dělat potíže na biskupství, že kdesi cosi, tak si zašel k holiči a nechal si udělat fialovou patku. Taky řešení... Ale abych už Marcela nechala být - až budete mít cestu za Liberec, do krajiny pískovcových skal a malých vísek s obřími kostely, poznáte dobře, kde je to ještě působiště Marcela Hrubého a kde už ne - v dosahu jeho činorodosti kostelům chybí jediné - kněz. Tam, kam už nedosáhne, jsou kostely smutné, němé a slepé a tyčí se ve vesnicích jako opršelé memento dob, kdy se v této oblasti mluvilo spíše německy a kdy nebylo kvůli novým oknům stánku Božího třeba obracet každou korunu.

A další člověk, který mě opravdu dostal, je bystřický otec Karel Rozehnal. Když jsem ho sledovala a když jsem poslouchala, kolik toho má na starosti, pořád mi v hlavě vrtal ten náš farář, kterému dělá problém cesta do pět minut vzdáleného kostela. Páter Rozehnal by jistě ocenil jetpack nebo aspoň vrtulník, protože vzdálenosti v jeho farnosti jsou podstatně větší, než jen pět minut. Na páteční mši v sedm v Lísku doletěl tak tak a hnal ji takovým tempem, aby v osm mohl být zase v Bystřici. Ale pozor - sice ji hnal, ale rozhodně nic nezanedbal, nebylo žádné zkrácené, okleštěné kázání, to tedy ne. A neříkal to své "Trošku nestíhám" nijak otráveným tónem. Prostě to přijal jako součást své mise (všimli jste si, jak je "mise" podobná "misii"?). A o to tady myslím jde. O přijetí svého údělu. Ten náš otec byl nějaký čas v Německu a tam se mu podle všeho dost líbilo. Jenže nemůže kvůli tomu, že to jinde bylo jiné (neříkám lepší) zanedbávat to, co má teď.

Ani otec v Srbské Kamenici, starý, opravdu vetchý pán, to nedělá. Nedělá to ani otec Rozehnal z Bystřice. Nedělá to spousta dalších kněží, které kdokoliv z nás potkal nejen na cestách. A mně je prostě hrozně líto, že naše farnost už de facto není farnost, jen náhodný shluk jedinců, nad kterými se tyčí se svou povinnou autoritou náš otec... Já vím, nejsem oprávněná kritizovat jakéhokoliv sluhu Božího, tím míň vlastního faráře, ale...

...ale to je ten důvod, proč se k nám nevracím ráda...