V rámci blížícího se počátku vysokoškolní docházky jsem se odhodlala k odvážnému kroku – začala jsem se probírat vrstvami, které se u mě na stole a v šuplících a ve skříni nastřádaly za posledních třináct let. Tím nechci samozřejmě říct, že bych si od první třídy neuklízela v šuplíku, ale po každém velkém úklidu mi tam vždycky přece něco zbylo, pár zbytečností, které jsme kdoví proč nevyhodila.

Jak jsem tak „listovala“ oněmi vrstvami, narazila jsem na krabici od bot s víkem pokresleným lebkami a výstražnými nápisy typu „Neotvírat, plaché!“ S děsem, že uvnitř najdu chcíplého tvora, který se tam dostal nějakým záhadným způsobem před mnoha lety, jsem ji otevřela. Nic mrtvého v ní nebylo, naopak. Vyběhly z ní vzpomínky, zapletly se mi do vlasů a napadaly mi do očí. Není se co divit, že mi ty oči po chvilce začaly slzet.

Kdyby tuhle krabici otevřel kdokoliv z vás, prohlásil by, že je to bedýnka krámů, nepotřebné veteše a zbytečností a že mi zbytečně zabírá místo v pokoji. Jenže - každý má něco, co je mu líto vyhodit. Figurky z kinder vajíček, husí pírko, uschlý list nebo zlomená tužka – na pohled hlouposti, které se hodí tak možná do popelnice, ale pro mě, jen a jen pro mě - největší poklad. Každá z těch věcí, které se tam nakupily za dvacet let mého (děsivě krátkého a děsivě dlouhého) života pro mě znamená víc, než milion dolarů. Víc, než všechno zlato světa.

Ani tentokrát jsem nenašla odvahu ty věci vyhodit, naopak, přidala jsem k nim pár dalších zbytečností, které mi na poličce připomínaly věci, na které je lepší vzpomenout jen jednou za čas, protože jsou bolavé – ovečku a kamínek a skleněnku a pár dalších „lapačů prachu“, jak říká má maminka.

Ani tentokrát jsme nenašla odvahu své vzpomínky zlikvidovat. Mám asi strach, že bych na všechny ty události zapomněla, kdybych nemohla vzít jejich mementa do ruky a dívat se na ně tak dlouho, než je zase uložím do krabice.

Do krabice, na kterou jsem černou fixou připsala: Krabice zbytečností. Neotvírat. Je plná vzpomínek, které by mohly utéct a poztrácet se. A to bych moc nerada. Svět je velký a ony by pak nemusely trefit zpátky. A co by člověk byl bez vzpomínek?