Je to tak. Konec. Jako v levným americkým dojáku. Osm let agonie i euforie. Začátek v dětských botičkách, konec za volantem. Osm let stejné tváře i stejné chodby. Osm let...

Možná, že jsme tehdy nezačali nejlépe. Rozhodně jsme si ale vybudovali slušnou pověst. Negativní až na půdu. Bály se nás i ty největší postrachy. Ale my nebyli zase TAK hrozní. Jen jsme byli malí. Kolikrát nám nasazovali psí hlavy! A asi jsme se snažili, aby na nás nikdo hned tak nezapomněl...

Začínali jsme nakouskovaní na několik skupinek, které se vzájemně nesnášely a pomlouvaly. Dneska myslím můžu říct, že jsme vyrostli a tohle separování kamsi odplynulo. Taky už se nás nikdo nebojí... A taky se na nás asi bude nějaký ten čas vzpomínat. Protože jsme dokázali zaujmout i jinak, než jen házením petard do záchodů na školním výletě v ZOO, střílením kříd po cikánech z okna třídy nebo věčnými pomerančovo/houbovými bitvami. Hledali jsme se tak dlouho, dokud jsme se nenašli a... pár překlepů nám jistě odpustíte.

Jedno je jisté: naše oktáva odchází usmířena nejen s profesory, ale i sama se sebou. Kdepak škůdci a oběti!! Dávno ne. Díky našemu skvělému Syslovi pochopitelně... A taky díky věku asi. Je nám skoro dvacet... Nechtěla jsem tomu věřit, dokud dnes Sysel neměl ten svůj "stručný" proslov. Najednou jsem záviděla všem, kdo můžou zůstat. Bylo to, jako odcházet z pouti. Člověku je sice špatně, ale chtěl by přece jen vyzkoušet nějakou další atrakci. Ještě jednu... Jenže to nejde. Nemá peníze, zvrací do sáčku od popcornu a do pěti minut má být doma. Nebrečela jsem, ačkoliv mi skutečnost, že "škůdci a oběti končí" trošku zatřepala víčky. Některé z nich možná už nikdy neuvidím... A i kdyby - copak to bude ještě někdy jako dřív? Dneska z nás udělali papírem jménem maturitní vysvědčení dospělé.

Osm let na našem hvězdném ústavu to nedokázalo a nedokázal to ani vehementně se snažící profesorský sbor. Ale kus potištěného papíru to zmohl za zlomek sekundy. Je to nadsazené, jistě - ale svým způsobem je to pravda.

Takže - sbohem, Křenová...

 

P. S. Je to neuspořádané a sladkobolné, plné klišé a poloprázdných frází. Jenže jak mám říct, že někde ve mně najednou cosi schází?