V poslední době se nějak moc často vyskytuji na koncertech, a to na obou stranách - jak v hledišti, tak na jevišti. A jelikož jsem si všimla pár zajímavých věcí, rozhodla jsem se o ně podělit.

Zjistila jsem, jaké zlo jsou sponzorské lístky ve špatných rukách. Minulou středu jsme byli na Vivaldiannu MMXII a nebýt sponzorských lístků, nedostali bychom se tam (jednak kvůli ceně, jednka kvůli zájmu). Jenže ač koncert začínal se zpožděním, v přední části hlediště bylo stále asi 40% volných sedadel, zatímco na stání se tlačily davy. Ptala jsem se táty, proč to tak je, a odpověď byla prostá - sponzorské lístky. Lidé dostanou možnost jít zadarmo na koncert, ale místo toho sedí doma a zaberou tak místo někomu, kdo by bral tuto možnost všemi deseti. Jistě, jiná věc je, když se do toho připlete něco vážného - ale to pak stejně strčím lístky někomu jinému, aby nepropadly. Pořadatelé museli zaplnit ta prázdná místa lidmi ze stání. Protože tolik volných židlí na vyprodaném koncertě...

Další věc jsou ukecanci. Já neříkám, sem tam taky nějak komentuju to, co vidím, ať už je to koncert nebo divadelní představení. Jenže jsou lidé, kteří se baví od začátku až do konce. Jako by nešli na koncert kvůli muzice, ale kvůli možnosti si pokecat. Což nechápu, protože na sebe stejně musí křičet, pokud jsou to třeba Wanastovky.

Zkušenost ze školních "besídek" - děti. Malé, neustále pobíhající děti. Vadí posluchačům i účinkujícím. Jediní, komu nevadí, jsou rodiče, převážně mamynky. Ano, mamynky. Militantní matky. Když se ohradíte, upečou vás na ohni z použitých plínek. Někdy se vyskutují i v kostele. Jsou to takové ty ženy, které se tak zabraly do modltiby, že nevidí, jak jejich ratolest cupuje na kusy kancionál.

A poslední věc, o které bych se chtěla zmínit. Dozní poslední tón nebo poslední dialog, začne se tleskat a třetina diváků bere nohy na ramena. To mi přijde dost nevděčné. Zaprvé postaví celou řadu. Zadruhé tím vyjadřují, že jsou jim ti na jevišti docela ukradení. Potili se pro ně a dřeli určitě nějaký čas před tím, obětovali tomu něco úsilí - a místo (více či méně) zaslouženého potlesku vidí mexické vlny způsobené odcházejícími. Ale proč? Fronta v šatně? Nebo se to dotyčným nelíbilo? I v tom případě si herci či muzikanti zaslouží potlesk. Protože to, co se děje před diváky, je jen špička ledovce. Pod hladinou se skrývá mnohem víc, než jen lehkost dialogů nebo tónů. Je to hlavně zmiňovaná dřina, čas, nápady, někdy i peníze... Spousta věcí, které si člověk neuvědomí. A snad jedinou omluvou pro brzký odchod z představení je poslední spoj nebo neblahá zpráva.

Ale věc úplně nejdůležitější, která se vztahuje především na muzikanty, tanečníky, divadelníky a další přátele uměn: ať už děláme cokoliv, nikdy to nesmíme dělat kvůli tomu, že to chtějí ostatní. Vždycky to musíme dělat proto, že to chceme my.

Nedělejme umění kvůli lidem, ale kvůli sobě.