Dneska jsem šla kolem řeky, bylo teplo, cyklisti i bruslaři se na stezce jen rojili - a najednou koukám, že sloup Božích muk, stojící u stezky, je zase posprejovaný, tentokrát zelenou barvou. Když jsem přišla blíž, zjistila, jsem, že pod nánosem se skrývají mariánské obrázky. Dost mi to vzalo dech.

Barva na tváři Panny Marie byla stejná, jako na listech okolo, jako na hlavách divokých kačerů, stejná, jako tráva. Jenže byla úplně jiná. Zatímco kačeři a listí a tráva Boha oslavují, tahle zelená ho spíš...zraňovala.

Uvažovala jsem o tom, kdo vezme sprej a nastříká ho na obličej obrázku Panny Marie. Kdo a proč. Jestli kvůli tomu, že to je obraz, nebo kvůli tomu, čí to je obraz.

V parku poskakovalo pět malých kluků, hráli nějakou hru - a mě dost nelogicky napadlo ne mé obvyklé: "To je fajn, že si děti ještě umí hrát", naopak - já se na ně dívala a hlavou mi blesklo: "Který z nich vezme za deset, patnáct let sprej a přestříká s ním svatý obrázek..."

A bylo mi z té mé myšlenky docela smutno.