Šťastný ten, kdo sedí! blesklo mi hlavou včera po cestě do cella, když jsem se zmítala na konci praskajícího plastového madla s reklamou ČSOB nebo čeho. V náručí nástroj, pochechtávající se fotbalisti okolo a za řízením šílený řidič, který se rozhodl z tramvaje udělat opravdovou hromadnou dopravu. Pokaždé, když cuknul (celou trasu od České po Klusáčkovu), zdálo se, že v tramvaji vznikne jedna velká hromada. Štěstí, že kolem bylo tolik lidí - cello a okolní těla by mi nedovolili dostat se až na podlahu.

Když se uvolnilo jedno místo, v šalině plné studentů jsem se na něj sesula a otevřela si povinnou četbu. Říkala jsem si: Šťastný ten, kdo sedí! Jenže nic není dokonalé - sice jsem se nezmítala a nevrážela do všech okolo, ale pro změnu jsem se nedokázala soustředit na Komenského slova o tom, jaký je ten labyrint světa. Prostě to nešlo. Fotbalisti řvali, holky se chichotaly a tramvaj cukala pořád stejně. Komenský se na mě ze stránek pobaveně culil - být v jeho době městská hromadná, sepsuje ji a dost možná jí věnuje samostatnou kapitolu.

Přijela jsem o půl hodinky dřív a ta knížka v tašce a sluníčko na nebi mě jaksi dotlačily na lavičku v parku. Usadila jsem se, otevřela si Ámose - a konečně jsem poznala ten proklamovaný ráj srdce. Bylo teplo, klid a já skoro zapomněla na čas. Sedělo se mi tak dobře a svůj denní výrok jsem trošku poopravila: Šťastný ten, dko sedí. Jenže záleží na tom, kde.

POZN: Na MHD už byly vydštěny tuny síry a ani já nejsem výjimka v zapálených kritikách na toto téma. Ale jedno se jim musí nechat - přes všechna negativa je tu i jedno výrazné pozitivum - MHD tu je a jezdí. Takže se přes celé Brno dostanu za půl hodiny, aniž bych se zdvihla ze sedadla. A to se počítá.