Šílené LMFAO se prohnalo ulicemi Brna za mohutného chrastění pokladniček a za zvuků velebného I´m sexy and I know it. Pro Brno to byl malý krůček, ale pro naši oktávu to byl veleskok. Ve chvíli, kdy jsme se z barvených hadříků vyvlékli, přestala totiž ona oktáva existovat. Teď už nejedem za třídu. Teď už jedeme jen každý za sebe. Teď už se za nás nikdo nepostaví. Teď už je to boj muže proti muži, studenta proti maturitní komisi.

Trochu mě to deptá. Osm let není málo a člověku se chce ptát, co bylo dobře a co ne, co mohlo být jinak a co se nemělo radši stát vůbec. Je to, jako bychom se rozcházeli s rodinou. Co na tom, že se s některými nemůžeme vystát. Přišli jsme jako malí a vystrašení školáčci, odcházíme jako hotoví dospěláci (povětšinou). Zatímco dříve nás vozívali rodiče, dnes odjíždíme ve vlastních autech. Jak to letí! chce se melancholicky volat.

Jenže na melancholii není čas. Maturita obchází s kosou. A navíc - ještě se sejdeme, ještě se uvidíme, ve chvílích, kdy nám nebude zrovna lehko, ještě se budume míjet ve dveřích zkušebních místností. A potom... Radši nemyslet. Noví lidé, nové prostředí a o krok blíž k "opravdovému dospěláctví", které obnáší zaměstnání, manželství, děti... Pořád si přijdeme nesmrtelní, ale už cítíme, že to není tak docela pravda. Možná máme strach, možná se těšíme, ale jedno je jisté - sotva se kdy sejdeme úplně všichni. A i kdyby ano - copak to bude naše třída? Už dávno ne, to už bude jen náhodný shluk jedinců s vlastními osudy a společnou hrstkou vzpomínek. Je to divné. Jako snít osm let jeden dlouhý sen a pak se najednou vzbudit a zjistit, že je konec. Že to byl jenom sen a nás teď čeká o trochu drsnější realita. Kdepak kamarádíčkování s učiteli...

Když jsem ve čtvrtek v noci ležela na střeše školy a koukala na nebe, myslela jsem na to, že se to už třeba nikomu nepoštěstí. Když jsem procházela setmělými chodbami, bylo mi trochu do pláče. Nejradši bych se vrátila na začátek.

Jenže je pozdě. Začátek bude, začátek nových věcí, ale na ten si ještě pár týdnů počkám.

Protože aby mohlo něco nového začít, musí to staré skončit.

I když nám je to řeba i trošičku líto.