Musím přiznat, že ta naše školka, kolem které chodím, je nekončící zdroj inspirace.

Včera jsem se vracela kolm půl páté, tedy v čas, kdy si rodiče vyzvedávají poslední chudáčky, kteří jsou v zařízení denně od sedmi do pozdního odpoledne. Nachomítla jsem se ke chvíli, kdy si dvě maminky vyzvedávaly dcery. Jedna už nastupovala do auta, druhá se držela branky a čekala, až si maminka dopovídá s učitelkou.

A loučily se.

Volaly na sebe přes celou ulici "Ahoj Veru!" "Ahoj Barčo!" pořád dokola, ale nebylo to takové to opakování z legrace nebo z rozpaků ("Tak ahoj." "Ahoj." "Tak zavěs." "Ty zavěs.") Ne, tohle bylo upřímné. Loučily se, jako by se už neměly nikdy vidět. Vzpomněla jsem si na svůj první tábor v životě - bylo mi dvanáct, naši si nás odváželi dřív a já byla vykloněná z okýnka a mávala a křičela zrovna jako tyhle holčičky. Jako bych už nikoho z nich, kteří tam zůstávali, neměla nikdy vidět. Vpodstatě se to taky splnilo, většina z nich jaksi odplula...

Maminka, která se snažila loučící se dceru zapnout do sedačky, se usmála a říká: "Vždyť se zase zítra uvidíte!" A dítě se na ni podívalo, jako by chtělo říct: "Je to moje kamarádka. Chci, aby věděla, že mi bude chybět. A navíc, mami - copak nevíš, kolik ještě uplyne času, než bude to tvoje zítra?" A obě na sebe volaly dál.

Přišlo mi to skvělé. Protože jsem si zase přála být malá a loučit se deset minut a vědět, že se opravdu druhý den zase setkáme. Mít jistotu, že mi Tomášek Horák bude držet nejlepší koloběžku a že si spolu budeme hrát na Barbie a hloupýho Kena, který padá ze střechy. A že půjdeme do parku na procházku a že se na zahradě budeme houpat na kládě, koukat do dvorků a plánovat, jak budeme mít velký dům a dvě auta a jedenáct dětí. Aže pokvete školková třešeň a že za nějaký čas si z ní budeme trhat třešně a plivat po sobě pecky a v dřevěném hradě spřádat nejtajnější tajemství.

Jenže tohle už všechno BYLO. Teď mám jiné starosti a de facto žádné jistoty. Všechno se mění příliš rychle. Je to paradox - děti chtějí být dospělé, ale když dospějí, často zjistí, že to není žádný med.

Ty dvě sáhodlouze se loučící holčičky jako by mi naznačily pokrytectví dospělosti. A ještě jednu věc - abych neodbývala loučení. Protože si nikdy nemůžu být jistá, jestli se zítra (nebo prostě někdy) ještě uvidíme.