Musím přiznat, že ta naše školka, kolem které chodím, je nekončící zdroj inspirace.
Včera jsem se vracela kolm půl páté, tedy v čas, kdy si rodiče vyzvedávají poslední chudáčky, kteří jsou v zařízení denně od sedmi do pozdního odpoledne. Nachomítla jsem se ke chvíli, kdy si dvě maminky vyzvedávaly dcery. Jedna už nastupovala do auta, druhá se držela branky a čekala, až si maminka dopovídá s učitelkou.
A loučily se.
Volaly na sebe přes celou ulici "Ahoj Veru!" "Ahoj Barčo!" pořád dokola, ale nebylo to takové to opakování z legrace nebo z rozpaků ("Tak ahoj." "Ahoj." "Tak zavěs." "Ty zavěs.") Ne, tohle bylo upřímné. Loučily se, jako by se už neměly nikdy vidět. Vzpomněla jsem si na svůj první tábor v životě - bylo mi dvanáct, naši si nás odváželi dřív a já byla vykloněná z okýnka a mávala a křičela zrovna jako tyhle holčičky. Jako bych už nikoho z nich, kteří tam zůstávali, neměla nikdy vidět. Vpodstatě se to taky splnilo, většina z nich jaksi odplula...
Maminka, která se snažila loučící se dceru zapnout do sedačky, se usmála a říká: "Vždyť se zase zítra uvidíte!" A dítě se na ni podívalo, jako by chtělo říct: "Je to moje kamarádka. Chci, aby věděla, že mi bude chybět. A navíc, mami - copak nevíš, kolik ještě uplyne času, než bude to tvoje zítra?" A obě na sebe volaly dál.
Přišlo mi to skvělé. Protože jsem si zase přála být malá a loučit se deset minut a vědět, že se opravdu druhý den zase setkáme. Mít jistotu, že mi Tomášek Horák bude držet nejlepší koloběžku a že si spolu budeme hrát na Barbie a hloupýho Kena, který padá ze střechy. A že půjdeme do parku na procházku a že se na zahradě budeme houpat na kládě, koukat do dvorků a plánovat, jak budeme mít velký dům a dvě auta a jedenáct dětí. Aže pokvete školková třešeň a že za nějaký čas si z ní budeme trhat třešně a plivat po sobě pecky a v dřevěném hradě spřádat nejtajnější tajemství.
Jenže tohle už všechno BYLO. Teď mám jiné starosti a de facto žádné jistoty. Všechno se mění příliš rychle. Je to paradox - děti chtějí být dospělé, ale když dospějí, často zjistí, že to není žádný med.
Ty dvě sáhodlouze se loučící holčičky jako by mi naznačily pokrytectví dospělosti. A ještě jednu věc - abych neodbývala loučení. Protože si nikdy nemůžu být jistá, jestli se zítra (nebo prostě někdy) ještě uvidíme.
Komentáře
No, jestli se v té knize dočtu něco o metodologii, dokumentaci výzkumu, apod., pak si jí asi obstarám, neb by mě vážně zajímalo, jak se k těm krásným údajům došlo. Btw: podle mě je vážně nesmysl "žena typu žena a žena typu muž" (a obdobně s muži). Žádný takovýhle 4 skupiny nejsou. A proč by měly být? (A co bych pak byla já? Asi bych vás s nějakým typem hnala, copak mě někdo vyprsknul na výrobní lince? A vás?) Přináší tahle klasifikace něco užitečného? Vidím v tom spíš omezení, proč ho pak užívat.
Taky jinak vyzní, když někomu opravdu "Dobrý den" přeji, nebo je to jen fráze ...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.