"Je lepší Kofola nebo Grena?"

"Hm...Pivo."

Tak takto nějak začal můj včerejší výlet se sestřičkou. Seděly jsme ve vlaku a hádaly se o tom, co je lepší. Aičku podpořilmládenec přes uličku. Jeho výkřiky "Kofola" byly pochoiptelné, protože měl u sebe dvoulitrovku Kofoly, ne Greny (mmch. - má Grena dvoulitrovky?). Nevedly jsme s nimi dialog, to ne, byly to jen ojedinělé výkřiky "Kofola", ale bylo to fajn. Jelikož jsme plánovaly lézt na oprvadu vysokou rozhlednu a jelikož mám závratě, když na rozhlednách fouká vítr, přeskočily jsme od pitiva k fobiím. Připomněly jsme si veselý zážitek s odpavoukováváním chalupy (co nešlo vysát, Anička vymetla smetákem a já byla schovaná, abych to neviděla), načež ten kluk s Kofolou začal chrastit zavřenými dlaněmi, jako by v nich něco měl, a syčet "Pavouk, pavouk!" No, na facku. Při výstupu Anička zahlásila, že je stejně lepší Kofola, já na to hodila Grenu a ten drzoun po nás ještě křiknul další Kofolu. Kofoláci prostě vyhráli.

Vylezly jsme na Klucaninu nad Tišnovem a po řádném pokoukání se chtěly vydat na cestu domů. Zrovna se blížil otec se synem (pravděpodobně) a štěnětem, které po nás radostně skákalo (že by cítilo můj slaám v tašce?). Páníček povídá, že nic nemáme, my na to, že máme, ale nedáme a on, že to od nás není hezké. Tak jsme se minuli a my odbočily na jakousi stezičku. Usadily jsme se mezi sasanky - a najednou přiletí štěně a za chvilku si to kolem štrádují ti dva a chlápek povídá psovi: "Furt nic nemají." Ale to ještě pořád nebylo všechno. My se vydaly jiným směrem, poobědvaly na jednom rozcestí - a najednou štěně, otec a syn. No, to už bylo docela vtipný, zvlášť, když nás ten chlápek obvinil, že je špehujeme. Spíš oni špehovali nás se mi zdá. Nebo prostě jen chodili po všech cestách v okolí a my se vždycky připletly do jejich trasy.

Potom jsme si udělaly ohníček, abychom si zpestřily život čajem, načež se na obzoru objevil postarší pán na procházce. Já si stoupla před oheň, připravená tvrdit, že se mi tak práší z bot (no, hodně nám to kouřilo), ale on přišel blíž, bylo mu jasné, co děláme, zakřenil se a povídá: "Já to na vás nikomu nepovím, nebojte se!" Tak jsme se nebály a výlet neskončil na policejní stanici, ale tradičně na nádraží.

Když dneska ráno jel taťka s bráchou na penicilin do nemocnice a vrátil se sám, vzpomněla jsem si na všechna ta veselá setkání z pondělka a podařilo se mi díky nim ovládnout svou hysterii. Původně jsem chtěla spor o Kofolu a špionskou dvojici přesunout na jindy a psát dnes o tom, jak jsem sama a jak si připadám, když vím, že jsem tu bráchovu nemoc tak na osmdesát procent dotáhla domů já. Jak se tady užírám vztekem na doktorku, která mu neudělala ani pitomej stěr a naordinovala mu antibiotika. Kdo ví, kdyby ho vyšetřila pořádně, udělala mu různý ty testy, třeba by teď nepsal ze špitálu smsku, že doma je doma...

Ale to je jedno. Kofola zvítězila nejen v debatě ve vlaku, ale i dnes nad klávesnicí. Možná i proto, že jsem opravdová hysterka a psát o tom, jak mi teď je, by zapříčinilo v oné klávesnici zkrat.

Takže jsem se s vámi radši podělila o lidi, které můžete potkat na svých cestách i vy. Telegrafická setkání, na které když si vzpomenete, můžou vám pomoct mnohem víc, než se zdá.

A mimochodem: Je lepší Grena, nebo Kofola?