Naše třída je teď v jednom kole - jednak se řeší, kolik toho kdo ještě neumí k maturitě, a jednak se řeší tablo a poslední zvonění. To je samozřejmě příležitost pro brainstorming, v naší třídě to tak ovšem nefunguje, takže s nápadem přišlo jen minimum lidí. Zato těch, kteří jsou proti (proti barvě tabla, tématu tabla, času focení na tablo, tématu posledního zvonění) se vyrojilo docela dost.

Zásadní oponent, Eliška, sedí hned za mnou, a jedno se jí musí nechat - ta si stěžuje ještě víc, než já. A to je co říct. Za celou dobu, co ji mám za zády, jsem ji ani jednou neslyšela souhlasit s někým jiným, než sama se sebou. Ona je ten typ, který si od vás nevezme deset milionů, protože je v tom něco podezřelého. Ten typ, který se s vámi bude do krve hádat o tom, že severní pól je vlastně na jihu. Prostě oponent vždy a všude. Hlavně proti některým spolužákům. A milá u toho...no, na zabití. Vážně -ještě horší, než já. A že já jsem brblal prvotřídní!

Já vím, je tak snadné prohlásit, že se nám nelíbí ani fialová ani černá na tablu. Jenže dotyčný, kterému se to nelíbí, sám žádnou barvu nenavrhnul, jen zarytě při hlasování držel ruku dole. Hlasování ukáže, kdo je kdo. Kdo má vlastní názor, kdo je oponent, kdo je ignorant a kdo je rád ve stádě. Je tak jednoduché držet ruku dole, když ji tam mají všichni, nebo ji naopak držet dole tehdy, když ji mají všichni vztyčenou.

Je tak snadné zkritizovat návrh na poslední zvonění. Fajn, téma snídaně je trošku náročný a o nějaké skupině LMFAO jsem teda v životě neslyšela. Ale respektuju to - protože jsem sama na nic jiného nepřišla. A navíc oceňuju originalitu, která by v případě pirátů nebo kovbojů jaksi šla do háje (u nás na škole se už mihlo ledacos a teď nechci pochlebovat, ale třeba takoví mimové se mi opravdu hodně líbili)

Je tak snadné něco odmítnout a dokonce bojkotovat s argumentem: "Já jsem taková zk*****á p***, tam nikomu chybět nebudu, tam nejdu, nelíbí se mi to." Já měla hroznou chuť Elišce říct, ať teda vymyslí něco lepšího, když má furt takové, slušně řečeno, připomínky. Už už jsem to měla na jazyku.

Jenže ono je tak snadné mlčet, otočit se a odklapat, místo abych se pokusila spolužáky bránit a Elišku trošku uzemnit, místo abych se pokusila o argumentaci...

Tak jsem radši šla domů a na Elišku zapomněla.