Hromadných stravovacích zařízení už jsem pár zažila, mezi nejvýraznější pochopitelně patří školková, základková a konečně gymplácká jídelna. Do prvních dvou jsem sice moc nechodila, ale co si pamatuju - všude se vařilo relativně dobře, nepočítáme-li dušenou mrkev a podobné úlety a přesto je v každé z nich zacházení s jídlem jiné.

Ve školce se jedlo vlastně všechno. Nebyl bufet ani Brněnka, kam by si čtyřleté dítě doběhlo koupit náhradu za špenát. Kdo nejedl, měl hlad. Jeho mínus. Jistily to svačinky a naděje na brzký návrat domů. Ale stejně se většinou snědlo všechno. Ono při hraní tráví asi ze všeho nejvíc. A tak se řízek nepovyšoval nad kapustu.

Na základce se to změnilo. Drobné rozdíly mezi řízkem a kapustou přestaly být drobné. Spousta dušené zeleniny, kterou kuchaři hodlali podporovat zdraví žáků, putovala do odpadkového kýble spolu s tlustým masem. Ale přes to všechno jen málokdo nedojedl brambory, knedlíky nebo rýži. I k masu panoval respekt. Prostě jsme měli hlad a bylo jedno, co jíme.

Ale na gymnáziu! Stoupněte si ve středoškolské jídelně k odkládacímu vozíku - z takových padesáti táců jsou prázdné tři čtyři. Na ostatních zbyly přílohy, polívky, maso, nebo rovnou od všeho něco. Je to neuvěřitelné. Jednak jde o to, že je to plýtvání penězi, materiálem a v neposlední řadě časem těch, kteří jídlo vaří a servírují. Kdyby si to dotyční nedojídači platili sami, neřeknu - ale určitě ne každý z rodičů si může dovilit vypláznout pětadvacet korun denně za to, aby se jeho dítě ponimralo v omáčce a oběd takřka netknutý vyhodilo. Já neříkám - taky vracím věci jako UHO (pro nepoučené: Univerzální Hnědá Omáčka), sojovou hadru, tofu, špenát (ten mám normálně ráda, ale ten školní...) nebo dušenou kapustu. Jenže tyhle pochutiny máme tak dvakrát do roka (UHO smř. častěji) a jinak prostě sním všechno. Fakt mě štve, když někdo prohlašuje, že by nepozřel rybu, papriku, rajče apod. Dotyčný očividně nepoznal hlad, dokonce ani ten středoevropský. A což teprve hlad africký, asijský a tak dále! Já teda nemám ráda hrušky, ale jsou dvě situace, kdy bych ji snědla - když by mi ji někdo nabídl nebo kdybych měla hlad. Párkrát už jsem hlad měla - takový, kdy nejde sáhnout do ledničky nebo zajít do obchodu, protože poblíž prostě žádná lednička ani obchod nejsou. Tak mě trošku mrzí, když vidím některé spoluobědvající, jak ze salátu vybírají drobné kousky papriky - jestli by nebylo jednoduší je prostě sníst, než se jídlem probírat jako zlatokop.

Já tady nechci kázat o pochybné morálce lidí, kteří jídlo vyhazují, zatímco v Somálsku umírají lidi hlady. Tím, že oběd sním, jim nijak nepomůžu a tím, že ho vyhodím, jim neuškodím. Jde tu spíš o princip. Jak dlouho by dotyčným vydržel jejich odpor k rybám na místě, kde nic jiného než ryby není? K rybám, k rýži, k hruškám... Jestli není lepší se zapřít a jídlo sníst. Zaprvé si cvičíme vůli. Zadruhé tím lidem jdeme příkladem. Že si ho nikdo nevšimne, je věc druhá. Já se tak dlouho přemáhala a jedla zelí, až jsem si ho zamilovala. A za třetí nemáme hlad, což je účel jídla.

Každému chutná něco jiného a skoro bych řekla, že přístup k věcem, které nám nechutnají, se odvíjí od výchovy. Samozřejmě, když si můžu vybrat mezi hruškou a jabkem, sáhnu po jabku, nebudu ze sebe zbytečně dělat ,,mučedníka". Nikoho nesoudím - každý má volbu, co dělat se svým jídlem, a já nejsem rozhodně povolaná k tomu, abych někoho vychovávala. Ale když se tak dívám na ten odkládací vozík v jídelně, na tu spoustu promarněného materiálu, který mohl posloužit, je mi tak nějak divně.

Asi z toho UHA.