Věděli jste, že princezny bydlí v kostele?

A že rýže má celých dvanáct set kalorií nebo čeho?

A že někde na světě je místo, které je sice neviditelné, ale mně vždycky rozbrečí?

Já dvě třetiny z toho nevěděla ještě dnes ráno. Ale během pár hodin jsem je objevila - a nějak mě to změnilo. Málo, malounko - ale přece.

 

Jela jsme dost narvanou tramvají kolem svatého Tomáše. Jeho věž čněla nad střechy a malá růžová holčička (cirka pět let) najednou úplně vážně a zasvěceně řekla: "To je kostel, mami, tam žijou princezny." Matka pochopitelně protestovala, že ne, že princezny žijou na zámku. Ale malá se nedala zviklat. Já nevím, jak na to přišla, proč se jí spojila princezna s kostelem, možná viděla nějakou nevěstu, jak z kostela jde, ale to je jedno. Slyšet to bylo jako dívat se na motýla. Pokud byste se s ní přeli a snažili se jí dokázat, že je to jinak, jako byste se toho modráska, běláska nebo pavího očka dotkli - setřeli byste pel z křídel její fantazie. A to by byla pekelná škoda.

V centru volného času v Lužánkách jsem sdílela lavičku se skupinou starších paní, které zjevně šly z nějakého cvičení nebo co. Zprvu jen tak tiše ševelily, ale potom se tam přihnala další - a okamžitě ovládla celou místnost. Byla... úžasná. Tak charismatická, byl v ní oheň a něco, co nutilo ty ostatní, aby k ní vzhlížely se zalomenými krky a hltaly každé její slovo. Něco, co donutilo i mě zdvihnout halvu a naslouchat její zasvěcené přednášce o tom, kolik má která potravina kalorií a jak si ona drží váhu. Byla to hvězda - pohyby, řečí, vším. Byla nonšalantní, elegantně oblečená. Mohly na ní oči nechat - zkrátka vůdkyně skupiny. Jistě jí bylo už přes šedesát, možná spíš k sedmdesátce - ale nějak se to na ní neprojevilo. Ano, věděla že jí není dvacet a podle toho, jak se chovala, to taky přijala. A jak s tím uměla zacházet - to už jsem snad popsala dost a muselo se na to koukat s obdivem.

 

Trochu mě teď zabolelo u srdce. U malé holčičky jsem si uvědomila, že malá už bohužel nejsem, i když v sobě snad stále ještě velký kus dítěte mám - ač ho úporně vytlačují starosti a povinnosti. A u té dámy mě napadlo, jestli taky dokážu takto zestárnout. Elegantně. S grácií. S úsměvem na tváři. Já tedy nevím, možná to celé byla jen maska, ale na tom nesejde - zapůsobilo to na mě i tak.

Holčička a dáma ve fialovém kožichu dne vstoupily do mé malé neviditelné komůrky. To je malé místo vzadu v mé hlavě, kam si schovávám setkání, která mi ukázala trošku jiný pohled na svět, setkání, která mě změnila. Vždycky, když tam přijdu, je mi do pláče. Spousta z těch setkání nebyla víc, než míjení se. Bolí mě to tam. Všecko mě tam bolí. Hlavně proto, že se často míjím i s lidmi, kteří žijí už celé roky kolem mě, a že si to právě tady, ve své tajné komůrce hlavy, uvědomuji.

Že někteří lidé jsou jako koleje - zdá se, že se v dálce, po nekonečně dlouhé cestě jen vedle sebe, konečně slévají v jednoho. Jenže když na to místo dojdete, zjistíte, že to bylo opravdu jen zdání. Že rovnoběžky jsou pořád rovnobežky a vy jste se s těmi lidmi zase jen minuli... A to je hrozná škoda.

Je mi jako motýlovi, kterému někdo setřel pel z křídel...