Už od nepaměti se lidé zdraví všeříkajícím a všeprozrazujícím gestem - potřesením ruky. V poslední době se to trošku vytrácí, podání ruky se přesunulo spíš do úrovně "práce" - rukou si potřásají manažeři, ředitelé firem nebo vůbec lidé v byznysu, pak nesmíme zapomínat na "gratulační" potřesení. Nestane se, že by se v tramvaji potkali dva přátelé a pozdravili se potřesením ruky, aspoň většinou ne. V některých "komunitách" se to udržuje stále - u nás ve farnosti třeba ne, ale jeďte do Králova Pole a z rukytřesení nevyjdete. Když jsem s krpolákama jela poprvé na tábor, byla jsem dost v šoku - podala jsem si ruku úplně se všemi od kuchařky po náhodně projíždějící rodiče. Byl to nezvyk - ale krásný nezvyk!

Podání ruky prozradí o jejím "majiteli" víc, než c.v.. Když v dlani držíte leklou rybu, když se vám dotyčný nepodívá zpříma do očí, když svoje "Těší mě" jen tak zašumluje - to je vám hned jasné, že není vše v pořádku. Stejně tak, když vám někdo rukou zapumpuje, tiskne ji nekonečně dlouho a zasypává vás u toho sprškou potěšených frází, pravděpodobně nebude tak docela upřímný.

Já neříkám - jsou výjimky. Ale obecně - ideální je krátký stisk, přímý pohled, jasná slova. Dáme tak tomu druhému najevo, že nemáme postranní úmysly (a my je doopravdy nemáme, že?), že se mu s námi bude dobře jednat, že jsme upřímní a spolehliví.

Neplatí to jen při představování. Když během mše popřáváme ostatním pokoj, taky se podobná zásada užije. Ale pozor na artrotické klouby starších lidí! Moje babička se snaží pozdravení pokoje z tohoto důvodu vyhnout - lidé jí drtí ruce a způsobují jí bolest. Takže zlatá střední cesta - ani moc, ano málo.

Mně obřad podávání ruky připomíná, že druhému s rukou nabízíme i přátelství - a také to, že mu ruku podáme až bude potřebovat pomoct vstát.