Už od nepaměti se lidé zdraví všeříkajícím a všeprozrazujícím gestem - potřesením ruky. V poslední době se to trošku vytrácí, podání ruky se přesunulo spíš do úrovně "práce" - rukou si potřásají manažeři, ředitelé firem nebo vůbec lidé v byznysu, pak nesmíme zapomínat na "gratulační" potřesení. Nestane se, že by se v tramvaji potkali dva přátelé a pozdravili se potřesením ruky, aspoň většinou ne. V některých "komunitách" se to udržuje stále - u nás ve farnosti třeba ne, ale jeďte do Králova Pole a z rukytřesení nevyjdete. Když jsem s krpolákama jela poprvé na tábor, byla jsem dost v šoku - podala jsem si ruku úplně se všemi od kuchařky po náhodně projíždějící rodiče. Byl to nezvyk - ale krásný nezvyk!
Podání ruky prozradí o jejím "majiteli" víc, než c.v.. Když v dlani držíte leklou rybu, když se vám dotyčný nepodívá zpříma do očí, když svoje "Těší mě" jen tak zašumluje - to je vám hned jasné, že není vše v pořádku. Stejně tak, když vám někdo rukou zapumpuje, tiskne ji nekonečně dlouho a zasypává vás u toho sprškou potěšených frází, pravděpodobně nebude tak docela upřímný.
Já neříkám - jsou výjimky. Ale obecně - ideální je krátký stisk, přímý pohled, jasná slova. Dáme tak tomu druhému najevo, že nemáme postranní úmysly (a my je doopravdy nemáme, že?), že se mu s námi bude dobře jednat, že jsme upřímní a spolehliví.
Neplatí to jen při představování. Když během mše popřáváme ostatním pokoj, taky se podobná zásada užije. Ale pozor na artrotické klouby starších lidí! Moje babička se snaží pozdravení pokoje z tohoto důvodu vyhnout - lidé jí drtí ruce a způsobují jí bolest. Takže zlatá střední cesta - ani moc, ano málo.
Mně obřad podávání ruky připomíná, že druhému s rukou nabízíme i přátelství - a také to, že mu ruku podáme až bude potřebovat pomoct vstát.
Komentáře
Uvědomuji si, že podobně to platí i o slovech. Ten, kdo mnoho a hlasitě mluví, slibuje "hory doly", je nadšením bez sebe - zpravidla tím jeho "zájem" končí. A nebo očekává, že bude chválen a veleben.
Upřímný člověk nemluví moc ani málo - hlavně mlčí i mluví "k věci". Umí chválit, povzbudit i přátelsky upozornit na chybu. Když vidí, že jeho přítel je v nouzi, opravdově a bez řečí pomůže. Nečeká chvály a oslavu, ale jeho levice neví, co činí pravice.
Někdy se zdá, že takoví lidé už vymřeli. Ale jsou, byť je jich málo tejně jako na kamenité cestě perel a drahokamů. A oni jsou opravdovým pokladem.
Potkala jsem jednoho klučinu, studuje na VŠ dirigování, hraje na housle. Dvakrát jsem si s ním třásla rukou na rozloučenou a dvakrát jsem se pak hooodně styděla. Neměl ruku jako leklou rybu, to vůbec, ale jeho stisk byl... velmi jemný - na což jsem rozhodně nebyla připravena a pak mi ho bylo velmi líto...
Takže bych doplnila - skutečně je dobré přemýšlet nad tím, s kým si třeseme... :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.