V literatuře je znám pojem "Posel špatných zpráv". Tento zodpovědný jedinec se může přetrhnout, aby dopravil své poselství včas a sděluje je pak většinou specifickým způsobem: ,,Mám dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou."

Je tu ovšem ještě jiná instance - příjemce špatných zpráv. Totiž SMS. A to jsem podle všeho já.

Já teda nevím, proč si všichni myslí, že zrovna já jsem kompetentní pro přijímání nemilých poselství. Jo, pořád koukám na mobil, jetsli mi někdo nepíše (moment. Nepíše), ale to ještě neznamená, že toužím dostat infarkt pokaždé, když si nějakou tu sms přečtu.

Teď nemám na mysli už poněkud obligátní ,,Právě jsem se s ním rozešla" nebo ,,Domů jsem dojela v pořádku a cestou poblila Rondo". Teď myslím spíš zprávy, které vznikají následovně:

(temný letní večer. Lesní silnička. Starý Favorit narvaný kluky. Blíže neurčená souhra okolností, po které auto skončí na boku v potoku. Ztroskotanci se pomalu plíží ven)

Osoba 1: Ty vole, komu mám napsat, že žijem?

Osoba 2: Vašim?

Osoba 1: Neblbni, by to s nima seklo.

Osoba 2: Tak zkus Káťu.

Výsledek sms tohoto typu: Ty vole, měli jsme právě bouráka, vyvalili jsme se s autem do potoka, všichni jsme v pořádku, našim to řeknu později a šetrněji.

Účinek: Skoro infarkt z mé strany. Kdo by to byl řek´, když mi v jedenáct večer přijde takováto veselá zpráva. Díky, bratránku!

 

A tak to mám pořád. Obrázek kapačky a ,,Jsem na JIPce, tak nepřijdu do školy." Nebo ,,V noci mi dělali slepáka, ležím v nemocnici a do konce týdne nepřijdu". Z toho bych vylítla z kůže. Kam se poděla stará dobrá fráze: ,,Mám dvě zprávy, dobrou a špatnou, kterou chceš slyšet dřív?" Mobilní věk a stopadesát znaků na esemesku ji vytlačilo bůhví kam.

Až vás porazí parní válec, spadnete do kopřiv nebo se vám zkrátka přihodí podobná milá věc, než někomu naťukáte sms, oznamující tuto okolnost, trošku to promyslete. Infarkt z toho zrovna nebude, ale minimálně šok jo. 

Prostě myslete na toho na druhé straně mobilu. Na toho, kdo bude muset vaši "veselou" zprávu rozdejchat.