Úvodem se přiznávám - po ulici chodím se sluchátky v uších. Někdy si potřebuju spravit náladu, někdy poslouchám povinnou četbu, někdy si dělám náslechy nových skladeb. Ale ať už dělám cokoliv, snažím se, aby moje Apocalyptica nelezla na nervy například spolucestujícím v tramvaji. Mimoto jsem kdesi četla, že když si člověk pustí do uší hudbu moc nahlas, může to dosáhnout i 120 decibelů, což je hranice bolesti, to za prvé, za druhé je to taky hlasitost startujícího letadla. Takže se snažím udržet si hlasitost nějak na normálu. Netoužím být ve čtyřiceti hluchá jak pařez (to bych možná měla přestat chodit na akce jako třeba křest nového Starobrna - dobrý pivo ve velkém množství, dobrá hudba s velkou hlasitostí).

Jenže! Situace - jedu šalinou, sluchátka v uších, tam nějaká ta Metallica. Hlasitost - startující jednomotoráček. V nejhlasitější části se najednou ozve jiná muzika. Ne jen basy - opravdu celá melodie. První, co mě napadne, je, že si na sedadle přede mnou nebo za mnou někdo pouští muziku jen tak z mobilu, bez sluchátek. Jenže ono ne. Po prozkumání okolních sedadel objevím tři sedačky ode mě a přes uličku k tomu kluka se sluchátky na uších. Jestli u mě startovalo letadýlko, u něj to byl minimálně raketoplán.

Prosím, já nemám nic proti tomu, když má někdo muziku do sluchátek moc nahlas. Jsou to jeho uši, ne moje. Sice mě trošku irituje, když slýším basy nebo ječící hlas, ale to se dá přežít.

Ale, do háje, copak je normální, aby někdo měl svoji hudbu TAK nahlas, že ruší i tu moji?

Klidně si poslouchejte startující raketoplán, mě je to fuk. Ale prosím, prosím, nenuťte mi ten svůj raketolán místo mého letadla. Tak jako vy nejste zvědaví na moji Apocalypticu, já nejsem zvědavá na váš hiphop!