Děti si užily skvělý víkend na lyžích. Učitelé byli rádi, že se nikomu nic nestalo, žádné zlomené končetiny nebo natažené vazy. Všichni byli příjemně unavení. Někteří žáci spali a jiní si špitali svoje dvanáctiletá tajemství. Další vyhlíželi do noční krajiny. A všichni se těšili, až se vrátí domů.

Osmadvacet z nich se už nikdy nevrátí. Jejich lyžařský kurz neskončil s posledním sjezdem na lyžích, ale nárazem autobusu do stěny tunelu. A to s definitivní platností. Dvacet dva dvanáctiletých dětí a šest dospělých včetně obou řidičů už nikdy lyžovat nebude.

Na dvacet dva dětí budou rodiče čekat marně. Dvacet dva rodin přišlo o syny nebo dcery, o sourozence, o vnuky. A dalších šest jich přišlo o tatínka, maminku...

Čtyřiadvacet dětí bylo zraněno a převezeno do nemocnic v blízkém okolí nehody. Pro ně se návrat domů o chvíli prodlouží. Ale vrátí se. Nakonec ano. Narozdíl od svých kamarádů a učitelů.

Dvě školní třídy a učitelé, celkem 52 lidí. Školní lyžařský kurz se pro nadpoloviční většinu z nich změnil v zájezd smrti.

 

Tahle zpráva mě dnes ráno vzbudila. Představila jsem si, jak asi je rodičům mrtvých dětí. Jejich sourozencům. Představila jsem si, že by se můj bratr, moji rodiče nevrátili ze svých cest. Že bych já sama skončila krvácející v autobuse plném mých mrtvých kamarádů.

Jen jsem si to představila. Jestli bych hledala útěchu v Boží náruči nebo v ostatních lidech nebo v obojím. Nedokážu říct, co bych dělala, kdyby se podobná zpráva z ranního zpravodajství týkala mě. To neví nikdo, koho to nepotkalo. A já pevně doufám, že mě to ani nikdy nepotká.

Jen jsem si představila, že pro některého z mých blízkých skončí návrat někde v půli cesty, u stromu, u sloupu, u protijedoucího kamionu. Jen jsem si to představila.

A plakala jsem.

Z médií tato zpráva brzy zmizí. Ale zbyde po ní osmadvacet volných židlí, osmadvacet prázdných postelí, zbydou po ní prázdná místa v srdcích těch, kteří zůstali.