Pokud žijete v rodinném domě, sousedy sice máte (vyjma samot a rezidencí s obřím pozemkem), ale nedotýkají se vás tak moc, jako těch, kteří žijí v bytovkách. Sousedé jsou tam soky, spojenci, přáteli, nepřáteli, ale i  neznámými osobami, jejichž život nás nezajímá.

Sousedé se dělí do čtyř kategorií.

První kategorie: Obyvatelé bytu, který je vedle vašeho. Znáte je asi nejlíp. Slyšíte jejich hádky a když se koupete, poznáte, když někdo za zdí dělá totéž. Potkáváte je docela často, hlavně v nevhodných chvílích - sousedovic syn se vrací domů zrovna když v bedně přede dveřmi zběsile hledáte boty a na chodbě se vyskytujete jen v noční košili. Soused vedle vás ví vše - co vaříte k nedělnímu obědu (vůně proniká skrz dveře), koho si vodíte domů. Pokud sousedka postřehne návštěvu v čas, kdy rodiče nejsou doma, můžete si být jisti, že se to dotyční po návratu dozví i se všemi podrobnostmi. Vy také víte o každém jejich kroku a v neděli při návratu z kostela slintáte - sousedka je výborná kuchařka a vůně jejich svíčkové vaše těstoviny zcela přebije.

Druhá kategorie: Obyvatelé bytu, který je nad vaším. Znáte je moc dobře. Víte přesně, kdy se manžel - chirurg vrací z noční. Víte, že spolu moc dobře nevycházejí, soudě aspoň podle výrazů, které po sobě chrlí. Víte, že sousedka nosí klapavé dřeváky a že mají po celém bytě dlažbu. Víte, že prádlo nejradši perou na noční proud. Víte, že jsou bohatí a mají velkou televizi s velkými reprobednami, takže v pokročilý noční čas můžete sledovat zvukový záznam akčního filmu, který nad vaší hlavou sledují. A taky víte, že kdybyste k nim nahoru šli o půl dvanácté, rozcuchaní, ospalí, v noční košili a s žádostí o ztlumení proklamované televize, soused - chirurg byl vzal skalpel a prověřil by, jestli máte vnitřnosti v pořádku. Když na sebe hodně křičí, křičíte taky. Bohužel to, stejně jako tlučení do stropu, nezabírá.

Třetí kategorie: Obyvatelé bytu, který je pod vaším. Vy je neznáte - oni vás ano. Ví, že s oblibou hrajete na dunivé, bručivé nástroje ve chvíli, kdy se jim podařilo uspat malé dítě. Ví, že posloucháte Kabáty a Metallicu. Ví, že u některých skladeb poskakujete a řvete. Ví, že dupete jako slon a perete se s bratrem, přičemž ječíte. Oba. Pokud se ozvou rány do podlahy, okázale je ignorujete. Když se odváží vyjít o patro výš a zazvonit, pošlete otevřít bratra s ospalýma očičkama, aby tvrdil, že vy nejste původci toho hrozného hluku. Pak všechno ztlumíte a zahanběně posloucháte brek toho malého v bytě pod vámi.

Čtvrtá kategorie: Obyvatelé bytu, který s vaším nijak nesousedí. Nevíte o nich nic. Na chodbě je nepotkáte, hlukem vás neobtěžují, vy je taky hlukem neobtěžujete, tušíte jen, že někde v hlubinách domu žijí. Začnete je poznávat teprve ve chvíli, kdy jim věnujete pozornost. Zjistíte, že blonďatá padesátka ze třetího zásadně nezamyká. Kdo ví proč, prostě to nedělá. Pamatujete si na ránu, když se další soused za třetího vrhnul z balkonu dolů. Dodnes vás v noci straší ta prohlubeň v trávníku. Chvilku trvá, než získáte přehled o počtu dětí ve čtvrtém a než pochopíte, jestli jsou ti dva sezdáni nebo ne. Když se jednoho dne otočíte při odchodu z domu, v nejvyšším patře vidíte toho starého osamělého pána, jak na vás kouká dalekohledem. Je vám z toho smutno.

Přiznávám - třetí kategorie je mi neznámá. Bydlíme v prvním patře, takže jsme se mohli s bráchou klidně rvát a ječet.

Ale je moc důležité, abychom pěstovali vztahy nejen se svými přáteli, ale i se svými sousedy. A abychom nezapomněli, že to, co dělají ostatní a nám to vadí, děláme možná i my.

Mít dobré sousedy je štěstí. Být dobrým sousedem je skoro povinnost. Respektovat, že jsou věci, které proniknou až za zdi vašeho bytu a uvědomit si, že o ně ostatní nestojí, tak jako my nestojíme o ty jejich.