Je spousta okamžiků, které nám změní život. Věcí, které když uděláme, promítnou se do budoucnosti. Slov, která když vyřkneme, ovlivní to, co se bude dít dál. Jsou lidé, které potkáme jaksi neplánovaně a oni nám, řekla bych, ukážou další cestu.

Někdy ta chvíle přijde tak, že si neuvědomíme její důležitost. Pohled, úsměv, slovo... Nastoupíte do auta při cestě do neznáma a netušíte, že se z toho neznáma vyloupnou skvělí lidé, se kterými se vám nebude chtít loučit a díky kterým budete jiní.

Jindy matně tušíme, že by zrovna tento okamžik mohl mít vliv na to, co bude. Když se hlásíte z pětky na gympl - dostanete se a všechno bude jinak. Nedostanete se - nic se nezmění. Když píšete češtinářskou olympiádu. Postoupíte - zase jednou se podíváte do Lužánek a opět máte možnost se prokousat do krajského kola a máte zase o zkušenost navíc. Nepostoupíte - nevadí. Hlavní ostatně není vyhrát, ale zůčastnit se.

A pak jsou chvíle, kdy tušíte absolutně přesně, že od teď bude všechno jinak. Když vezmete všechny ty papíry a potvrzení, zalepíte je do bílé obálky a pošlete doporučeně. Pokud vás na vysokou vezmou, spousta věcí se změní. Pokud ne - stejně bude všechno jinak.

Totiž všechno ve vašem životě. Jsou naštěstí věci, které žádné naše rozhodnutí neovlivní. Obálky a úsměvy a slova a přihlášky se jich netýkají.

A to mě docela uklidňuje...