"Čekám na signál, ten z nebe nepřichází a tak čekám dál" prozpěvuju si zrovna v tuto chvíli. Notovala jsem si to před pěti minutami, při projíždce na bruslích, v mezerách mezi dřením Apocalypticy, během hodiny filozofie i češtiny, na obědě, notovala jsem si to včera i předevčírem. Tři dny, pořád dokola, jen ten jediný rým.

Před třemi dny, ve středu ráno, jsem novou písničku skupiny Nightwork slyšela poprvé. Od té doby jsem se jí nezbavila. Vždycky, když už se zdá být zdárně zahnána z mé mysli a já se vracím k obligátnímu Hallulujah, si to někdo zanotuje nebo dokonce ji pustí. Tomuhle říkám úspěšně vlezlá písnička.

Posledně jsem se takhle nakazila Neckářovým comebackem Jedu domů po trati aneb Půlnoční, což je jedna z nejhorších písniček, jaké jsem kdy slyšela. Ale nic nemělo na ruskou písničku Kanikuly, která byla v rádiích tak tři, čtyři roky zpátky. Ta mi v hlavě zněla celé dva měsíce. Úděsné.

Ale co dělat, když vám v hlavě straší takováhle vlezlá melodie? Nic. Nic nepomůže. Je to jako virus. A šíří se pekelně rychle. Ve středu jsem si Signál zpívala jenom já. Dneska už to bylo celých devadesát procent naší třídy. Je to trošku jako Šrouby a matice od Mandrage. Jenže tam je text moc složitý, tudíž si to nezpívám - prostě mi to jenom zní v hlavě. Teda teď už ne.

Protože teď stejně jako před pěti minutami a jako za pět minut: "Čekám na signál..."