Do školy chodím kolem mateřské školy, ne takové té velké, kde je spousta tříd podle věku, je to jenom taková...školička. A vypozorovala jsem tam zajímavý jev.

Když jdu na osmou, je čas maminek. Maminky před sebou tlačí kočárek s mladším sourozencem, často na něm mají tašku s denním nákupem, jdou pomalu, nikam nespěchají a odpovídají na zvědavé dotazy dítka, vedeného do školky. Potom vydrží stát u plotu třeba i dvě minuty a mávat té dětské tváři za oknem, která pro ně tolik znamená. Vrací se stejně zvolna, jako přišly. Stále není kam spěchat.

Když jdu na devátou, je čas tatínků. Tatínci přihřmí autem, netrpělivě odpoutávají potomka ze sedačky, pobízejí ho, koukají se na hodinky. Na dotazy odpovídají spíš otřepanou větou: "Teď ne, teď není čas." Je to docela rozdíl oproti maminkovské pohodě - tatínkové mizí za skřípotu gum.

Ale v jednom se tatínkové od maminek vůbec neliší. Ať už se dívali na hodinky sebevíc, ať už přijeli seberychleji, ať byli netrpěliví jak chtěli - stejně stojí třeba i dvě minuty u plotu a mávají té dětské tváři za oknem, protože pro ně znamená hrozně moc.

Chodím ráda na devátou...