Věky vyšlapaly cestu naskrz lesy,

trochu váhavě se káně ozývá,

čas se rozdrobil a poztrácel se kdesi,

v oči přivřené se slunce zarývá.

 

V tichu bezvětří a v hluku lesní bouře,

kdy blesk za bleskem se řítí lesu vstříc,

v záři plamenů a v obejetí kouře

z času najednou už nevyzbylo nic.

 

Věky vyšlapaly cestu naskrz srdce,

stopou zelenou ti kreslí na čele,

potok – tvoje nohy běží si vstříc prudce,

až se setkají pod strání nesměle.

 

V tichu bezčasí a kolem táboráků

tisíc vzpomínek ti k srdci uhání,

skrytá v měsíci a pod peřinou mraků

srdce pochovám tam v trávě pod strání.