Jsou věci, které prožijete a teprve po dlouhé době si je zažijete tak, abyste byli schopní je interpretovat.

V mém případě je to akce nazvaná krycím jménem Hrušeň, jinak řečeno – stavění metrákového kříže u nejmenované vsi na Drahanské vrchovině.

Naše pětičlenná skupina už měla s kříži zkušenost. V roce 2009 jsme postavili kříž v lese, asi pětimetrový, docela subtilní. Na další rok jsme si naplánovali větší akci – kříž na volném prostranství, jen z jedné strany chráněném hradbou lesa. Už samo zadání napovídá, že to byl trochu jiný druh stavby – kříž měl být dobře viditelný na horizontu, tudíž byla vybrána pořádná souška o třiceticentimetrovém průměru, zpracována (jistě, znalci lesního práva se chytají za hlavu, ale na výtky je dost místa v komentářích) a připravena k transportu. Docela jsme si mákli, lidově řečeno, vytáhli obě části na požadované místo, odměřili si to, vykopali v kamenité mezi jámu dostatečných rozměrů, přibili příčné břevno – a zjistili, že je na zvedání metrákového krasavce málo rukou, málo síly a málo času. Kříž byl tedy odložen pod ochranu stromů a celou zimu si tam odpočíval.

Jaro byl jasný signál – nastal čas vzít bratry v košilích a jít na věc. Pánové sbalili krosny, hřebíky a mě coby nepatřičnou přítěž a společně jsme vyrazili na krásný puťák jarními lesy. Čekal nás večer na skále a ráno pod ní a pak cesta k mezi, kde stále byla jáma, zaházená jen vytěženými kameny.

Kříž jsme našli – byl bez úhony, ani nezvlhnul, jen se do něj dal nějaký brouček. Chvilku jsme debatovali, jestli nezměníme místo, kam kříž postavit – tady jsem se bohužel projevila negativně. Nebýt toho, že jsem byla proti změně místa, asi by to celé dopadlo jinak.

Odtěžili jsme kamení z jámy, prohloubili ji a rozšířili a čekali na kamaráda sochaře, on je unikátní, jak ještě zmíním.

Čekali jsme, povídali, rozvalovali se, bylo teplo, hezky – když tu se na cestě od vesnice objevil teréňák s přívěsem a v něm postarší manželský pár. Netušili jsme žádnou potíž, dokud nás chlapík neosočil, co že to děláme, že je to soukromý pozemek. No, popravdě řečeno – my VĚDĚLI, že kecá, ale nevěděli proč. Vůdce výpravy se to snažil vyřídit s klidem, ale paní se najednou začala zajímat, proč že tady stavíme kříž, že když se tu nic nestalo. Načež bratránek vypěnil, vyjmenoval všechny kříže po vesnici a dodal, že se nestavěly jen kvůli mordům, ale mnohem častěji prostě „ke cti a chvále Boží“. Na to ovšem pan řidič reagoval tím, že jsme na palici, nemáme co dělat a pak přešel k nadávkám, dokonce lezl z auta, aby si to s náma vyřídil ručně, paní ho zadržela s tím, že zavolají policii. Trochu mě zamrazilo – vždyť ono to bylo dost nelegální, my se řídili asi trochu heslem „účel světí prostředky“. Tím skončilo první dějství, auto odjelo přes zaseté pole a oba manželé se jali nakládat na vozík hnůj, který ležel opodál.

Mí dva bratranci se vydali za známým ve vesnici, který byl nějaký čas v obecní radě a od něhož jsme čekali pomoc nebo něco na ten způsob. Já vím – stavět kříž z kradeného dřeva není zrovna nejlepší, jenže náš cíl bylo překvapení – nikdo o tom nesměl vědět! Už jsme viděli ty překvapené tváře, až nic netušící turisté spatří kříž proti nebi. To je aspoň evangelizace!

Pánové se vrátili a řekli, že pozemek je obecní a také to, že si kříže lidi z vesnice všimli a projednávalo se to dokonce na obecní radě a že pan starosta proti tomu nic nenamítal. Ulehčilo se nám. Už jsme si říkal - máme vyhráno! Když na cestu od vesnice zabočil známý teréňák (jo, mohla bych napsat všechno o něm od barvy a typu přes SPZ až po jméno majitele, ale nebudu pokoušet štěstí). Očividně začínalo druhé dějství naší tragédie.

Chlap byl zpátky bez vozíku, bez manželky, zato s kamarádem (později jsme se dozvěděli, že je to jeho synovec). Prohlásil dotyčného za majitele pozemku, ač se onen „majitel“ přímé odpovědi na otázku „Vy jste opravdu majitel?“ ne zrovna obratně vyhýbal. Začali nás vyhazovat trochu bez servítků. Napadá mě, jestli zrovna má přítomnost nezabránila rvačce – i když má holka maskáče, pořád je to holka a kterej chlap se bude prát před holkou? (To je pochopitelně jen hypotéza)

Starší bratranec pěnil, vůdce skupiny se oháněl právy, chlapi řvali a sprostě nadávali a já se bála. Klepala jsem se hrůzou – že se poperou, že zavolají policii a oni nám dají pokutu… lehko mi nebylo.

Pan Nařvaná huba mlel pořád dokola, že si to máme postavit v lese, jenže to nebyl záměr, navíc by se nám to asi ani nepodařilo kvůli délce břevna. Jasně, že jsem se bála, ale pak přišla chvíle, kdy jsem se modlila za probuzení z tohoto strašného snu.

Chlap otevřel kufr, vytáhl motorovou pilu a natúroval ji. „Tak vypadnete nebo nevypadnete?“ řekl vyzývavě a dál si tou motorovkou mával. Jen jsme na něj zůstali koukat. Co chtěl dělat? Rozřezat kříž? KŘÍŽ??? 

Nevypadli jsme.

A on vzal motorovou pilu a s ďábelským úšklebkem přistoupil ke korpusu. Chtělo se mi řvát a vrhnout se na něho a vyškrábat mu oči a pak ho vykopnout nejmíň na Proximu Centauri – jenže jsem nic z toho neudělala, jen jsem s očima vpitýma do země naslouchala, jak se pila zakusuje do dřeva. V životě jsem necítila takovou ochromující bezmoc. Jsou prostě chvíle, kdy nejste schopni udělat vůbec nic.

Ten člověk kříž nakrájel na hezké metry, aby se mu vlezl do vozíku. Asi mu dřevo přišlo kvalitní na zátop.

Pak oba nastoupili do auta, hodili po nás své poslední „Vypadněte a zahažte tu díru“ a odjeli.

Stáli jsme tam, dívali se všude, jen ne sami na sebe, pak jsme se sklonili k hromadě kamení a začali je házet do jámy. Najednou povolilo jakési napětí a já se úplně šíleně rozbrečela, tekly mi slzy a kapaly do té jámy, nevím, přišlo mi, že ani ostatní nejsou tak docela v pohodě, hlavně bratranci – strávili nad křížem spoustu času a propotili nejednu košili a teď se dívali, jak nějakej starej komundíra vzal pilu a udělal si z kříže topivo.

Pochopila jsem taky důvod téhle scény – vadil mu kříž coby symbol. Tak nám ukázal svůj symbol – bylo to jako v nějaké písničce od Kryla.

Nad jámou jsme navršili mohylku a do ní zabodli kříž z menších větviček. Přece jen to mělo nějaké pozitivum. Kdybychom kříž postavili, on by ho nejspíš podřízl a my bychom nevěděli, kdo to byl. Takhle jsme aspoň dotyčnému vyrobili prvotřídní ostudu. Přijel totiž ten známý z vesnice a dost se tomu podivoval. Na vesnici je kříž stále křížem a rozřezat ho je na pováženou. Navíc nám bylo sděleno, že ten hnůj, ze kterého si manželé nabírali, vůbec není jejich. Tohle byl možná další důvod. Přistiženi při krádeži hnoje. Tak to je vtipný! Řekla bych, že se ten chlapík ve vesnici moc dobře necítil příští dva tři měsíce. Torzo jsme naložili onomu známému do auta i se všemi součástkami.

Pak přijel autem sochař s paní. Nechal si od nás vylíčit celou historii. Popravdě – byli jsme odhodlaní se sebrat a jet domů. Jenže tenhle chlapík když se ujme vedení, nemáte šanci. Nejde nic dělat, jen se nechat nést tou rozvodněnou řekou, tím uragánem uvězněném v lidském těle. A ten uragán se teď rozhodl, že kříž bude. Jinde sice, ale bude. Když už přijel…

Bylo to jako ve filmu. Všichni jsme byli diváci, sledující neuvěřitelný film o neuvěřitelných věcech.

Přesunuli jsme se na jiné místo, sochař složil soušku (asi dvacetimetrovou), zahranil ji, odměřil, nařezal, zadlábl – a to vše motorovou pilou! Ano, tohle je jeho hlavní pracovní nástroj a popravdě – je neuvěřitelný. Totiž Pan Sochař. Vyrobit krásný kříž mu trvalo sotva půl druhé hodiny – ale možná, že to bylo víc. Čas se zastavil, nebyl důležitý.

A pak jsem zažila svůj největší strach v životě. Vynesli kříž na skálu a začali ho tam vztyčovat. Kluzký kámen, ze tří stran sráz – modlila jsem se a u toho se strašně, ale strašně bála.

Ale dopadlo to dobře. A celé tohle podivné dobrodružství mělo krásnou dohru – nedávno, když jsme na místě byli na jarní prázdniny, jedna paní nás oslovila, pochválila dílo a nabídla požehnání kříže známým knězem.

Z původního záměru sice sešlo a seznámili jsme se s děsivou lidskou zlobou, záští, ale také jsme viděli rozhodnost a cosi, co nevím jak nazvat – bylo to obsaženo v muži s motorovou pilou, který neničil, ale tvořil.

Jen díky němu teď na jisté skále stojí kříž, který do okolní krajiny hlásá jediné: Byl jsem postaven ke cti a chvále Boží.

http://katusi.rajce.idnes.cz/KRIZ_15.-16.4.2011/