Určitě jste to zažili všichni - potkáte někoho, s kým si toho nemáte moc co říct, nebo někoho, koho jste dlouho neviděli, jedete s ním třeba tramvají, v rámci slušnosti se s ním snažíte konverzovat - jenže jedno jediné téma (počasí, škola, zaměstnání) vyčerpáte už u druhé zastávky, marně hledáte jiné a rozhostí se mezi vámi takové to trapné ticho. Počítáte minuty a potíte se. Nevíte co říct, aby to druhého zajímalo a neuráželo. On je na tom stejně. Oba si říkáte - kéž bych toho druhého nepotkal. Myslíte na konec cesty, na rozečtenou knihu, rozposlouchanou písničku. Ticho se prohlubuje s minutami a konec je vysvobozením pro oba.
Tak to je zrovna špatné mlčení. Mlčení jsou tři druhy (nebo jinak - já si dělím mlčení na tři druhy) - na mlčení popsané výše, na společné mlčení a na mlčení, které je nutné k naslouchání.
Společné mlčení je celkem vzácné. Je k němu potřeba krom vás i jeden či více lidí, kteří s vámi budou mlčet, kteří chtějí mlčet, a kteří to umí. Nedat vzniknout trapnému tichu není jen tak! Když lidé mlčí spolu, nemlčí jen vedle sebe. Koukají na stejné věci, myslí na stejné věci, jsou zkrátka spolu - ale nedorozumívají se slovy. Prostě jim jen stačí být vedle sebe. Pokud mezi dvěma lidmi může vzniknout společné mlčení, jsou to bezpochyby věrní a spolehliví kamarádi, přátelé, partneři... Sdílejí prostor a čas a vzpomínky, řečeno cílkovsky. V danou chvíli nepotřebují víc. K porozumění jim to stačí. Takovéhle ticho řekne víc než tisíc slov. Vyjádří, jak jste rádi, že vedle sebe toho druhého/ty druhé máte. Bohužel se každý z nás setká v životě s lidmi, kteří takové mlčení nechápou a považují je za něco špatného, budou vás vinit ze zamlklosti, budou si myslet, že se s nimi nudíte a vám se přes všechnu snahu nepodaří jim vysvětlit, že mlčíte čistě z toho důvodu, že je vám s nimi dobře.
Naslouchací mlčení je taky vzácný jev, hlavně proto, že spousta lidí se snaží spíš mluvit, mluvit, než poslouchat. Kolikrát někoho potkáme a bavíme se s ním a teprve po rozloučení nám dojde, že jsme pořád řešili jen sebe a že se nám ten druhý snažil něco sdělit. A nebo naopak - my se něco snažíme sdělit tomu druhému, ale on nás nepustí k úvahám na jiné téma než "Já a moje trable". Naslouchací mlčení je těžké - jeho předpokladem je potlačení zvědavosti, spousta lidí se líp rozpovídá, líp se zbaví ostychu, když z nich nic netaháme. Úděl vrby je těžký - proudí do ní někdy kuriózní, někdy děsivá tajemství a je samozřejmostí, že v ní taky zůstanou. Vzájemná důvěra je důležitá. Pokud chcete, aby vám někdo naslouchal, musíte umět naslouchat i vy jemu ve chvíli, kdy to bude potřebovat. Jsou lidé, kteří se těší pověsti mlčenlivého rádce, spolehlivého úkrytu trablí, člověka s vlídným slovem a pádnou radou - ti jsou pak zavaleni problémy druhých a jejich vlastní potíže je dusí, protože je nikdo nevyslechne.
Mlčení jsou tři a je důležité je umět od sebe odlišit. Hlavně nezaměňujte trapné ticho se spokojeným tichem. Vznikají pak zbytečné neshody, vylévá se zbytečná hořkost.
Umění mluvit není snadné - správná slova, správná témata, správná mimika. Ale umění mlčet je mnohem těžší.
A je to bohužel něco, na co se dnes moc zapomíná...
Komentáře
nádhera-"budeme spolu mlčet o tom, jak strašně se máme rádi"-jsem četla v nějaké knížce, a moc se mi to líbilo!!!-právě proto, že zrovna já moc MLČET neumím, já potřebuju ke komunikaci slova, gesta.
Ticho medzi priateľmi nikdy nebude trápne ticho. To mi raz bolo povedané a ja súhlasím.
Pekný a pravdivý článok :-). A tiež sa mi páči vyššie napísaná veta "budeme spolu mlčet o tom, jak strašně se máme rádi", vyvolala mi úsmev na tvári :-).
Ticho a mlčení je mnohem cennější než slova a řeknou toho víc . . .
Existují případy, kdy dva lidé spolu byli několik hodin či dní a neřekli si mezi sebou jediné slovíčko a pak přitom shodně řekli, že to bylo nejkrásnější, co zažili. Většinou šlo o dvojice různých národů (např. američan a rus ap.).
Mlčení a ticho jsou krásné věci, pokud jí lidé umí ovládat.
Už mi zase "mluvíš z duše"...
Díky :-)
:-)
Na podobne tema jsme kdysi narazili s jednim kamaradem... Stacilo nam byt spolu, koukat na zapad slunce nad fabrikou, poslouchat hluk mesta a ladovat se babovkou... Jednou mi na to rekl: Mlceni mi nevadi, kdyz oba mlci o tomtez... a my jsme skutecne mlceli ;)
Takové chvíle jsou jedny z nejlepších... Člověku se zdá, že nemůže být tomu druhému blíž. Ale je opravud nezbytně nutné, aby to druhý cítil stejně, nebo apsoň hodně podobně.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.