Určitě jste to zažili všichni - potkáte někoho, s kým si toho nemáte moc co říct, nebo někoho, koho jste dlouho neviděli, jedete s ním třeba tramvají, v rámci slušnosti se s ním snažíte konverzovat - jenže jedno jediné téma (počasí, škola, zaměstnání) vyčerpáte už u druhé zastávky, marně hledáte jiné a rozhostí se mezi vámi takové to trapné ticho. Počítáte minuty a potíte se. Nevíte co říct, aby to druhého zajímalo a neuráželo. On je na tom stejně. Oba si říkáte - kéž bych toho druhého nepotkal. Myslíte na konec cesty, na rozečtenou knihu, rozposlouchanou písničku. Ticho se prohlubuje s minutami a konec je vysvobozením pro oba.

Tak to je zrovna špatné mlčení. Mlčení jsou tři druhy (nebo jinak - já si dělím mlčení na tři druhy) - na mlčení popsané výše, na společné mlčení a na mlčení, které je nutné k naslouchání.

Společné mlčení  je celkem vzácné. Je k němu potřeba krom vás i jeden či více lidí, kteří s vámi budou mlčet, kteří chtějí mlčet, a kteří to umí. Nedat vzniknout trapnému tichu není jen tak! Když lidé mlčí spolu, nemlčí jen vedle sebe. Koukají na stejné věci, myslí na stejné věci, jsou zkrátka spolu - ale nedorozumívají se slovy. Prostě jim jen stačí být vedle sebe. Pokud mezi dvěma lidmi může vzniknout společné mlčení, jsou to bezpochyby věrní a spolehliví kamarádi, přátelé, partneři... Sdílejí prostor a čas a vzpomínky, řečeno cílkovsky. V danou chvíli nepotřebují víc. K porozumění jim to stačí. Takovéhle ticho řekne víc než tisíc slov. Vyjádří, jak jste rádi, že vedle sebe toho druhého/ty druhé máte. Bohužel se každý z nás setká v životě s lidmi, kteří takové mlčení nechápou a považují je za něco špatného, budou vás vinit ze zamlklosti, budou si myslet, že se s nimi nudíte a vám se přes všechnu snahu nepodaří jim vysvětlit, že mlčíte čistě z toho důvodu, že je vám s nimi dobře.

Naslouchací mlčení je taky vzácný jev, hlavně proto, že spousta lidí se snaží spíš mluvit, mluvit, než poslouchat. Kolikrát někoho potkáme a bavíme se s ním a teprve po rozloučení nám dojde, že jsme pořád řešili jen sebe a že se nám ten druhý snažil něco sdělit. A nebo naopak - my se něco snažíme sdělit tomu druhému, ale on nás nepustí k úvahám na jiné téma než "Já a moje trable". Naslouchací mlčení je těžké - jeho předpokladem je potlačení zvědavosti, spousta lidí se líp rozpovídá, líp se zbaví ostychu, když z nich nic netaháme. Úděl vrby je těžký - proudí do ní někdy kuriózní, někdy děsivá tajemství a je samozřejmostí, že v ní taky zůstanou. Vzájemná důvěra je důležitá. Pokud chcete, aby vám někdo naslouchal, musíte umět naslouchat i vy jemu ve chvíli, kdy to bude potřebovat. Jsou lidé, kteří se těší pověsti mlčenlivého rádce, spolehlivého úkrytu trablí, člověka s vlídným slovem a pádnou radou - ti jsou pak zavaleni problémy druhých a jejich vlastní potíže je dusí, protože je nikdo nevyslechne.

Mlčení jsou tři a je důležité je umět od sebe odlišit. Hlavně nezaměňujte trapné ticho se spokojeným tichem. Vznikají pak zbytečné neshody, vylévá se zbytečná hořkost.

Umění mluvit není snadné - správná slova, správná témata, správná mimika. Ale umění mlčet je mnohem těžší.

A je to bohužel něco, na co se dnes moc zapomíná...