Autobusové zastávky, malá nádražíčka, velká nádraží - kolotoč příjezdů a odjezdů, odcházení a návratů, loučení a vítání. Samostatný svět batohů, kytar, kufrů a obložených chlebů. Chaos složený z dětí, psů, rodičů, studentů, holubů, průvodčích, turistů. Nebo naopak klidná, tichá oáza uprostřed polí, ošuntělé zdi a osleplá okna.

A hlavně vzpomínky. Tisíce vzpomínek.

Každý z nás to tak jistě má. Vlaky a autobusy ho vezly k bláznivým, nostalgickým, tragickým dobrodružstvím. Někde nastoupil, někde vystoupil. Možná, že ještě teď, když se na danou zastávku nebo nádraží dostane, cosi se v něm pohne a pousměje se, posmutní, podle toho, co mu ty zdi, to místo, připomínají.

Tak co mě se týče - už jen příchod do haly hlavního brněnského nádraží je pro mě jako injekce. Vzpomínek je tam tolik, že kolem víří v nedefinovatelném víru. Doprovázejí mě až na peron.

Zato v Králově Poli mám jasno. Odtam jezdím jedinkrát v roce - na tábor do Lísku. A procházela jsem jím s tolika různorodými pocity od naprosté euforie po naprostou vyčerpanost!

V Boskovicích si připomenu pozdní večer a úprk s krosnou na zádech (pro mé krátké nohy úprk).

V Rozsochách jsem byla napsaná na zdi spolu s další stovkou lidí. Byla to nejkreativnější zeď nádraží, jakou jsem kdy viděla - pro další generace ji připravil nový bílý nátěr.

Autobusová zastávka v Lísku - cesta z hospody. Nebo do ní? To už si nepamatuju. Noc a hvězdy a kolem kamarádi. A toulavá černá kočka za špinavým sklem.

Nádražíčko, jehož jméno si nepamatuju. Déšť a kamarád, který mi půjčil suchou mikinu.

Autobusová zastávka ve vesnici pod hradem Štarkov. Tři ztracení kluci, pokažený program, hlad, blížící se noc, vzdálený tábor - ale přes zoufalost situace dobrá nálada.

Nové Město na Moravě. Nádraží, rozložené karimatky, totální útlum. Vlak, který ujel.

Holešov. Bufet s výbornými, dle slov prodavačky, milé usměvavé paní, domácími, věčně čerstvými bagatemi. Kytara a prázdné nástupiště.

Zlín. Kolující placatka s meruňkovicí, dojídání zásob a přátelský kruh kolem rozbitého stolečku.

A zpátky do Brna! Halasovo náměstí a nekonečné čekání na přítele s violoncellem a strachem o učitelku, která nedorazila na dohodnutý sraz a nebrala telefony.

Konečná autobusu 50 pod ZOO - jedno slunné odpoledne se skvělou partou, bez starostí a bez stresu. Prostě jenom čekání na autobus.

Nevím, mohla bych psát dál. Mohla bych vypsat třeba tisíc nádraží a nádražíček, honosný zastávek nebo sloupků u cesty, na kterých se stalo něco, co mi osladilo - nobo opepřilo - život.

Ale nechci psát o všech, protože by na to nestačily ani dva dny, na všechny ty lidi, které jsem na cestách potkala, na všechny ty autobusy, které mi ujely, na všechny ty vlaky, které měly zpoždění.

Už jen poslední. O jarních prázdninách jsem vystoupila z autobusu v jedné vsi u Boskovic a když jsem ucítila ten vzduch a viděla ten sníh, najednou, zničehonic, jsem si řekla: Jsem doma.

Každý vlak, každý autobus by nás měl nakonec vysadit na zastávce, kde si tohle řekneme. Na zastávce, odkud se nám nebude chtít odjíždět.