Toto by možná vyprávěl kus dřeva:

 

Naprostou většinu života jsem strávil pod zemí. Nebylo to nic zajímavého, žížaly jsou odtažité a krtci se zase snadno rozčilí. Když prší, taky to docela zalejzá pod povrch. Taky je pod zemí velká, ba přímo obrovská tma. A ticho. Jen někdy, když prší nebo fouká, je slyšet cosi, co mě odjakživa vábilo. Jsem od přírody dobrodruh.

Když jsem se jednoho dne dostal pomocí nějakého hlučného ostrého předmětu na povrch a byl oddělen od zbytku, oslepilo mě cosi strašně jasného. Pokud si dobře pamatuju, jedna známá žížala tu velkou žhnoucí věc nazvala sluncem. Byl jsem na místě, kterému se podle všeho říká paseka. Pohybovaly se tu velké věci na dvou pahýlech, kterým se říká nohy. Podle svědectví jednoho krtka jsem usoudil, že to jsou lidé. Na vrcholku měli něco kulatého, co bylo z jedné strany holé a byly v tom otvory. Jak jsem si vzpomněl, něco z toho byly oči. Moje nejoblíbenější žížala mi o nich vyprávěla. Viděla je zblízka, když ji jeden člověk vytáhl ze země a prohlížel si ji. Pak mu utekla, ale přišla o kus zadečku.

Lidé chodili okolo s čímsi hlučným v horních pahýlech (prý to jsou ruce) a rozřezávali můj zbytek. Najednou jsem si připadal opravdu svobodný. Nic mě netížilo, nebyl jsem na nikom závislý, prostě jsem si jen tak ležel na zemi a cítil jsem slunce. Ležel jsem tam několik dní a seznámil se se spoustou nových tvorů – se srncem, který na mě omylem šlápl, s mouchou, která se na mě přilétala vyhřívat a s nočním motýlem, který mi vyprávěl moc krásně o všem kolem. Myslím, že to byl básník. Naučil mě smysl slov „hvězdy“, „vítr“, „nebe“, „rosa“, „tráva“, „noc“.

 

Asi za tři noci na paseku přišli dva lidé. Vypadali jinak, než ti předchozí. Jeden z nich mě vzal do ruky a vydal takový divný zvuk. Myslím, že to byl lidský způsob, jak vyjádřit pobavení. Smích se tomu tuším říká.

„Podívej, Randy!“ řekl a ukázal mě tomu druhému.

„Vypadá jako paňáca se srdcem v náručí,“ ohodnotil to. „Dej ho Káji, vole!“

Vůl zase vydal ten zvuk. „Proč ne? Aspoň uvidí, že to myslím vážně.“

Strčil mě někam, kde byla tma. Vedle mě ležely ještě další věci, ale ty jsem neznal a ony se se mnou nechtěly bavit. Když mě Vůl zase vytáhl, byli jsme pod nízkým bílým nebem a on mě strčil do něčeho divně měkkého. Později jsem se dozvěděl, že je to lidský příbytek, stan. Oba, Vůl i Randy, odešli.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Nesvítilo tam slunce, nebyla tam moje moucha a já se nudil. Pak přišli dva lidi, kteří byli takoví nějací jiní. Prý to byl jiný druh lidí. „Holky“. Divná stvoření. Taková celá… nevím. Šla z nich hrůza. Z jejich očí.

„Lído!“ řekla ta první holka. „Co to je?“ Zvedla mě a zblízka si mě prohlížela. Zatoužil jsem pod jeho pohledem po temnotě země a po arogantních krtcích.

„S láskou!“ řekla Lída a dívala se na něco bílého ve své ruce. Tuším, že to byl papír.

„Měla bych to dát Randymu, ne? Aby věděl, že to myslím vážně,“ řekla ta druhá.

Lída se zatvářila divně, ale kývla. „Dej mu to, Kájo,“ řekla. Kája vzala to, co měla na kulaté věci na vrcholku, bylo to dlouhé a sametově hebké (prý vlasy), a nalepila to na mě malým bílým kouskem něčeho, co si vyndala z otvoru pod očima.

„Celá ty,“ řekla Lída a já se až zachvěl, jak ledový na mě vrhla pohled. Radši tisíc let deště než tohle!

Kája mě schovala do nějaké mikiny, jak tomu říkala a někam mě nesla. Pak jsem byl zase v něčem měkkém v lidském stanu. Cítil jsem se moc zmateně. Vždyť jsem byl od Vola, proč mě dávala zase někomu jinému? Nebo jsem to jen špatně pochopil?

„Pěkně tu na Randíčka počkej,“ řekla Kája a dotkla se mě čímsi hebkým a vlhkým. Můj noční motýl by jistě věděl, co to je, napadlo mě.

Když Randy přišel, začal divně kroutit obličej a vycházel z něj tlumený smích. Díval se na mě a pak přese mě něco hodil. Přestal jsem mít přehled o dění a zůstal sám jen se svými myšlenkami – co jsou ti lidé za tvory?

 

Když jsem se znovu ocitnul na vzduchu, byla noc. Na nebi byla spousta hvězd a Randy mě držel v ruce a hladil to hebké na mě. Byla s ním i Kája.

„Je skvělej,“ řekl Randy. „Fakt. Děkuju.“

Kája se zasmála.

Bavili se o divných věcech. Nerozumně jsem jim. Já znám smysl slov „nebe“ a „hvězdy“, ale co to je „lít se“ nebo „mít rád“? Randy těmito slovy častoval Káju ostošest. Měl jsem z něj skoro stejný strach jako z Lídy. Byl strašně neupřímný. Jako jeden brouk, kterého jsme znal. Něco ho sežralo a nebylo ho škoda. Hrozně jsem si přál, aby se Kája přestala tak hloupě chichtat a aby něco sežralo i Randyho. Jenže to se nestalo a já jen marně myslel na to, jak by bylo krásné zase si popovídat s mým nočním motýlem.

Randy mě zabalil do nějaké šustivé věci a strčil mě někam, kde byla tma a vlhko. Nebál jsem se, ale bylo to nepříjemné a navíc dost nudné. Volovy „kanady“, které byly hned vedle, se se mnou odmítaly z nějakého důvodu bavit. Zůstalo jen u výměny jmen. Nesblížili jsme se.

 

Po nějaké době mě Randy vytáhnul a něčím malým a ostrým okudlal to, co jsme měl na sobě přilepené. Pak si mě prohlédl a samolibě se usmál. „Celej já,“ pochválil se. Mizera. Vůbec jsem se jako on necítil.

Randy mě někam odnesl, zase byla noc a tentokrát mě dal Lídě, té holce se studeným pohledem. Drželi se za ruce a tentokrát mluvili hlavně o věcech, které jsem znal. Až později, když vyšlo na nebe malé, bledé slunce, o kterém mluvili jako o měsíci, začal zase Randy o těch neznámých věcech: „mít rád“, „líbit se“, „milovat“. Styděl jsem se za něj. Netušil jsem sice, co to znamená, ale bylo mi jasné, že tu něco není v pořádku. Proč tady byla Lída, ne Kája? Nedávalo mi to smysl. Randy hrozně lhal. Znal jsem jednoho hraboše, chodil mě okusovat. Ten taky lhal, ale Randy byl lepší. Lída to nepoznala. Bylo mi jí líto.

„Víš, jak krásná věc je láska?“ šeptal Randy. Aha, napadlo mě, kvůli lásce Lída nezná, že jí lže. Tím pádem je to asi nějaká nemoc, kvůli které lidi nevidí pravdu…

 

O mnoho nocí později mě Lída vyhodila za stan a po tom světlém na vrcholku – to je obličej – jí tekl déšť. Nebo možná rosa, to jsem nepoznal. Ležel jsem v trávě a tam mě taky našel Vůl. Zvedl mě pomalu a váhavě, jako by se bál.

„Ani se neptám, proč tě sem Kája vyhodila a proč mi neodpověděla,“ řekl tiše. „Je mi to jasné…“

Chtěl jsem křičet a vysvětlit mu všechno, co se událo, jak to bylo s Kájou a s Lídou a že za všechno může ten povedený lhář Randy… On mě ale odnesl kamsi stranou, kde uprostřed kruhu z kamení bylo něco živého, zářivého a hřejivého. „Proč to sakra udělala? Proč mi neodpověděla? Proč se aspoň slovem nezmínila?“ drtil Vůl polohlasem a pak se rozmáchl a hodil mě do té živé, tančící věci. Strašně to pálilo, jako ztisíceronásobený sluneční svit, bolelo mě to, moc mě to bolelo!

„Ty jsi šťastnej, samorosťouši,“ řekl Vůl. „Co ty víš o lásce? Co ty víš o bolesti? Jsi jenom dřevěnej týpek se srdcem v náručí. Nic necejtíš, jsi prostě jenom kus dřeva… Co ty o tom všem můžeš vědět…“náhodou jsem o tom věděl všechno. To pálení bylo strašné a láska byla podle všeho čistě o tom, že jeden druhému lže a ten druhý tomu věří a že každého nakonec vyhodí a on skončí na zemi, odkud ho zdvihnou jen porto, aby mu způsobili bolest, bolest, BOLEST!!!!!

A Vůl měl na obličeji rosu. Nebo déšť. Ale bylo to moc málo mokré, aby to schladilo tu šílenou bolest, která byla všude kolem mě a ve mně a které se podle všeho říkalo láska…

 

Kdo by bral vážně kus dřeva?