Země se ukládá k západu slunce

a já se vracím z města měst,

pohřbená v záplavě zbytečných frází

pohřbená v lavině hloupých gest.

 

Obzor se zabarvil rozlitou krví,

město mě nechytlo na svou lest,

na stánky, volání cizích řečí,

za které nabízí vlastní čest.

 

Oči mi oslepí rudé zlato,

slunce – to může mě vždycky svést,

nemůže očistit tohle město,

nemůže za něho vinu nést.

 

Země se ukládá v západu slunce,

pospíchám domů z těch dlouhých cest

a město cizí já za zády nechám,

vracím se zpátky do města měst.