Na lavičce kdesi v půli cesty,

na lavičce s prknem zlomeným,

na lavičce s oprýskaným lakem,

slova vstříc nám plynula jak dým.

 

Jako dým se rozplývala vzduchem,

jako dým se kolem vinula,

jako dým – jen vůně po nich zbyla,

naše srdce jak dým minula.

 

Minula nás a zmizela v čase,

minula nás kdesi pod víčky,

minula nás a nám v srdci zbyly

jen dvě staré, prázdné lavičky…