Dneska jsem jela šalinou a byla svědkem dopravní nehody. Či spíš nehůdky. Řidiči za sebou jedoucích vozů se vzájemně nepochopili a vznikla z toho protlačenina na boku odbočující dodávky. To, co následovalo, jistě každý z vás tuší.

Z aut vyskákali řidiči, spolujezdci i ostaní pasažéři. Začli na sebe gestikulovat, ženy měly v hlase hysterii, hromadně se zapalovaly cigarety. Bylo jim jedno, že zablokovali dopravu v obou pruzích - autíčka byla ťuklá, rychle volejte dopraváky! Já se přiznám - smála jsem se jim. Jejich pošetilosti. Jejich reakcím. Kdyby došlo k něčemu vážnějšímu, neřeknu. Ale tady se přece nic nestalo!

Připomnělo mi to jedno odpoledne v Paříži. V úzké uličce byla jaksi zapomenuta přednost zprava, následoval skřípot brzd a rána. Nové, naleštěné auto, Mercedes, narazilo z boku do dodávky a té upadnul přední nárazník.

Jak by reagovali čeští řidiči? Jistě si to umíte představit - tak, jak jsem na předchozích řádcích popsala, možná i hůř. Ale tihle dva? Blondýnka za volantem teréňáku rozhodně nevypadala, že ji popadá hysterický záchvat. Tak má její fungl nový vůz pochroumaný čumák, no co, hlavně že nevystřelily airbagy! Chlapík vystoupil z dodávky, vzal nárazník a nasadil ho zpátky. Pak na sebe pokynuli (ano, POKYNULI, ne UDĚLALI NESLUŠNÉ GESTO) a jeli si každý po svém. Ani jedna nadávka, žádný zvýšený hlas. Nikomu se nic nestalo, že, akorát tamhle ta babička se lekla, tak pardon, madame, příště si dáme pozor.

Řekli bychom - jižní národ. Ti se servou jako koně! Jenže tady jde o jinou věc. Když se zvolna šinete zácpou na dálnici, každé druhé auto má nějaký ten šrám. Tady se to bere zkrátka trochu jinak.

Ano, je to ono. I Čech, i Francouz si na nové auto vydělají poctivou prací (většinou). Oba jsou rádi, že ho mají. Ale pro každého z nich je ta Toyota, Mercedes, Škodovka nebo Peugeot něčím jiným. Pro Francouze je dopravním prostředkem. Pro Čecha je milenkou a zároveň důvodem, proč berou sousedé v ulici klíč do ruky a milenku trošku pošimrají na kapotě.

Nevím, čím to je. Kde se to v nás bere? Ta láska k majetku, ta snaha vytahovat se za každou cenu? a dá se s tím něco dělat? Ostatně - každý z nás měl někdy něco, na co byl pyšný. Opravdu pyšný. A čím se tak trochu chlubil. Maličkosti, nemusí to být hned auto. Proč ne. Ale ve chvíli, kdy se tahle neškodná láska k hezkým věcem zvrhne v obsesi, je zle. Moc zle.

Já jen doufám, že ti mí dnešní řidiči z té své kolize vyjdou dobře. Nepoznamenaní. A že jim dojde, že mnohem dražší než sebedražší auto jsou ti, kdo v něm sedí.

Pozn. autora: Netvrdím, že jsou takoví všichni, ani že jsou Francouzi méně závislí na majetku, než Češi.  Já jen glosuju to, co vidím.