K tomuhle článku mě inspiroval ten od Lenči, nazvaný Jak (ne)přežívám sama se sebou (mimochodem doporučujiJ). Ti, kteří mě znají, nebo ti, kteří si přečtou moje příspěvky tady na blogu, zjistí, že jsem rýpal. Rýpal, kritik, věčný nespokojenec, brblal a tak dále a tak dále.

Jo, jsem. Nějak jsem si zvykla říkat věci, který ostatní neříkají, a upozorňovat na věci, na který ostatní neupozorňují. Moje letora by byla ještě před pár lety takřka čistě sangvinická. Bohužel jsem dospěla do stadia, kdy si už nejsem tím sangvinismem tak jistá. Jsou chvíle, kdy si připadám jako zahořklá stará panna, která na nikom nenechá niť suchou, s ničím není spokojená, nic se jí nelíbí. Pak si ale uvědomím, že možná špatně interpretuju sama sebe. Jasně, nadávám, a dost hlasitě. Jenže je taky tisíc věcí, malých i velkých, které se mi líbí a které vám vychválím až do nebe.

A v tom je problém. Spousta lidí mě začne poslouchat až ve chvíli, kdy se mi do hlasu vkrade ten mnohým známý útočný tón.  Nelíbí se mi tohle, tohle bych udělala jinak – v podstatě z toho vyplyne, že jsem spokojená jen se svými počiny a s tím, co jsem já řekla. Pod vlivem pár náhodných výstupů mi pak lidi, se kterými se až tak moc neznám a nemluvím s nimi zrovna často, říkají zajímavé věci. Že pořád nadávám. Že jsem věčný kritik. Že jsem samolibá, dokonce. To říkají. Co si myslí – radši nemyslet. A ti druzí, kteří mě znají, se nad tím zamyslí a uvědomí si, že jsem se v poslední době asi třikrát ozvala proti nějaké věci – a přidají se k těm prvním. Když se na mě snáší déšť takovýchto obvinění, zalezu do své ulity a užírám se. Co když je to pravda? Jsem prostě jenom namyšlená holka bez většího talentu k čemukoliv… Hezky zůstanu stranou a po čase zjistím, že je všechno jinak – k těm, kteří mě včera obvinili z hnidopišství, dolehly důsledky mnou kritizované věci a nadávají na ni zrovna jako já, jenomže na ně nikdo nespustí, že se rýpají v nepodstatnostech. Však je jich taky většina, ne, tudíž mají pravdu. Ovšem osamělý hlas je zavržen a vyvržen naprosto bez milosti.

Jo, to co sem teď píšu, by se mohlo zdát jediným pokryteckým nářkem na téma Vy-zlí-lidi-koukněte-na-mě-já-jsem-takovej-chudáček-nechte-mě-na-pokoji!!! Fajn, nechte mě na pokoji. Nejsem svatá, nemám vždycky pravdu, moje výtky nejsou vždycky oprávněné – ale ať je to jakkoliv, je to můj názor, a ten si můžu (zatím) vykřikovat jak chci. A taky to hodlám dělat. Že křičím často a nahlas – tak je asi proč křičet. Mám právo stěžovat si na nespravedlnost světa, když mě zradí dávný přítel, když mě bolí u srdce, když mám pocit, že mě nikdo neposlouchá. Až bude jednou svět růžový, budu si jenom ležet na trávě a pískat si se stéblem mezi zuby. Ale dokud není, občas musím z té své trávy vstát a tím stéblem někoho popíchnout.

Takže se omlouvám – ty moje nadávky, hloupé řeči a bezpředmětné stížnosti jsou pro mě jen způsobem, jak nahlásit system error. Přetlak si nevybíjím pitím alkoholu nebo sportem. Pomáhá mi se ze všeho vypsat. Nebo pronést lehkou kritiku na téma repertoáru ve schole.

Pro všechny, kteří si někdy připadají podobně (a pevně doufám, že jich moc není) mám jednu radu, kterou bych se moc ráda řídila – Kdo nechce, hledá důvody. Kdo chce, hledá způsoby. A i když vím, že nevyřeším politickou situaci v naší městské části, mluvím o tom. Jsou věci, které změnit můžu – a ty taky změním. Ty ostatní ať radši čekají na Supermana. To je osoba poněkud kompetentnější.