V češtině jsme dneska probírali pana Básníka - milovaného Jana Skácela. Jistě, každého nemusí jeho verše přitahovat, ale srovnávat je s Žáčkovými legráckami je přece jen trochu hloupé - to je jako Romeo a Julie v baletním provedení oproti Katu Mydlářovi v muzikálovém provedení pražského divadla Broadway. Teď nemyslím, že by byl Žáček tak příšerný jako jmenovaný muzikál. Chci tím říct, že je to jako nebe a dudy. Nesrovnatelné.

Tohle jsem každopádně řešit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o kamarádce, která nedávno šokovala svým prohlášením o zdravení na obědech.

"Já nevím, proč tohle děláme," řekla na adresu výkladu veršů, který v hodině proběhl. "Když jsme rozebírali Hrubínovu Romanci pro křídlovku, bylo to lepší. Sice některý kousky byly blbý a nedávaly smysl, ale ty další byly v pohodě, dohromady se mi to sice zdálo divný, ale aspoň to mělo hlavu a patu. Ne jako tyhle hovadiny..." Nikdo neumí říct slovo hovadiny s takovým pohrdáním, jako ona.

Přiznávám, že jsem se Skácela nezastala. Jen jsem jí řekla, že se na to kouká prostě racionálně a že mě pokus o rozebrání básně štve. Autor píše o řece a polní cestě a náš češtinář se táže, co tím chtěl básník říci. Hledá v tom hlubší smysl. Jenže on tím chtěl básník říci jen to, že je řeka modrá a krásná a že si jen tak plyne jakoby nic a že polní cesta je jako stužka, kterou někdo pohodil mezi lány. Nic víc.

Ale do háje, zase jsme odběhla.

Zkrátka a dobře, na Skácelovu kritiku jsem neřekla nic v předtuše něčeho na způsob: "Jejda, ty ho máš ráda, proč neřekneš, já jsem to tak nemyslela, on se mi vlastně moc líbí a chápu ho a hovadina je Hrubín, toho určitě nemáš ráda, nebo taky jo?" A tak jsem jenom mlčela.

V jídelně jsme se k tomu ovšem dostali znovu. A to už jsme nemlčela. Už jsem Skácela petrovsky nezapřela. A reakce byla taková, jako jsem si myslela: "Jejda, ty ho máš ráda, proč neřekneš, to bych ho tak nepomlouvala!"vychrlila ze sebe dotyčná.

A v tom to je. Proč by ho neměla "pomlouvat"? Když se jí nelíbí, ať se jí nelíbí. Každý má právo na svůj názor. Já taky tvrdím, že nějaký herec není světec jen proto, že ho potkala na autogramiádě a on se choval "úžasně mile". 

Proč jsou lidi, kteří vám vychválí nové tričko do nebe a jejich oči u toho říkají "Pane jo, takovouhle hrůzu bych na sebe nevzala ani za milion?" Proč jsou lidi, kteří mi s přehledem řeknou, že "nejsem vůbec tlustá", když můj zadek pomalu překypuje ze židle a musím začít měnit velikost kalhot? K čemu je předstírání, že máte radost z kamarádčiné lepší známky, když vám z očí kouká závist? Druhá věc je pochopitelně "milosrdná lež". Když si kamarádka koupí něco hrozného, z čeho má ale radost, nesepsuju jí to, ale ani nepřechválím. Jen o tom zabručím něco neidentifikovatelného. Když dostanu ne zrovna promyšlený dárek, taky neobrátím oči v sloup a neřeknu "to je ale hovadina".

Je to trošku zmatené. Poezie se míchá s úvahou na téma pokrytectví a milosrdná lež a navíc s mým smutkovztekem, že mám takovou (?)kamarádku.

A závěr? Každý jsme někdy trošku "lháři". Ale bylo by asi lepší, kdybychom zůstali jen těmi "milosrdnými".