Jak začít tuto litanii na téma „Znevýhodnění velkotonážních umělců při cestování MHD“? Teď nemyslím pochopitelně jen to, že umělec (jako třeba já) má pár kilo navíc, jako spíš to, že nástroj, na který hraje, není vhodný pro křehké slabé dívenky (mimo jiné taky proto, že se hráčům na tento nástroj otvírá jedinečná šance poznat svět Apocalypticy – a to není pro malé křehké dívenky opravdu vůbec vhodné).

Nuže – problém číslo jedna jsou malé děti s hudebně nevzdělanými maminkami. Jestli mě něco fakt naštve, tak: „Mami, co to ta slečna (potažmo paní) má?“ „To je basa, miláčku (potažmo kytara)“. Já mám vždycky chuť říct „Miláčku, maminka je úplně blbá, to je totiž VIOLONCELLO!!!!“

A je to venku. Tohle mě trápí. Ta basa mě dokáže ranit a otrávit. Copak to nikdo nevidí? Jak můžou být lidi tak ignorantští? A jak si můžou myslet, že je to VTIPNÝ??? Vždyť – housle nejsou viola, klavír není keyboard, mandolína není ukulele a zobcovka není příčka. Tak, hergot, proč mi furt do života pletete jinou basu, než basu Černé Hory?

 

A jak probíhá cesta do hodiny? Docela zajímavě. Když je blbej den, stane se z ní napínavé dobrodružství a umělec si připadá jako Indiana Jones. Kam se na cellisty hrabou takové pronárody jako klavíristi, houslisti, flétnisti nebo kytaristi! Stane se snad flétnistovi, že si svým nástrojem způsobí krvácející ránu na nártu, a to prosím přes botu a ponožku!? Nestane. Leda, že by si na flétnu přimontoval hřebík a vrazil si ho do nohy…

Takže – 15.54. úterý. Fouká – cello odlétává a vy s ním, prší, sněží – snažíte se plátěný obal chránit před provlhnutím a sami jste jako zmoklá slepice. Nebo praží slunce a kožený řemen se zařezává do holého ramene.

15.58 – vidíte dvacet metrů před sebou tramvaj s otevřenými dveřmi. Jelikož jedete pozdě, k pobavení všech přihlížejících se ji pokusíte, pochopitelně neúspěšně, doběhnout. Na zastávce stojící maminka odpoví dítěti „To je basa“. Supíte a soptíte.

16. 03 – zpoždění tramvaje se podepisuje na vaši náladě. Následuje nástup do vozidla. Jelikož je to na konečné, není to až takový problém. Pokud přijede Klárka, v horším případě Karolínka, čeká vás půl hodinová cesta v porodní pozici, pokud se nerozhodnete zůstat stát a zápasit pak o životní prostor s kočárky, nebo se deponovat na invalidní místo a o zastávku dál zase vystartovat, aby si ta milá stará dáma mohla sednout. To jsem udělala jednou – ona dáma se nabídla, že mi nástroj podrží, abych se mohla líp držet a nelítala jako hadr na holi. Od té doby cestou do hodiny radši trénuju porod. I pokud přijela normální tramvaj, neznamená to vítezství. Pro větší bezpečí nástroje ho stejně máte před sebou a okolo stojící do vás kopou, drcají a tak podobně.

16. 28 – tramvaj zkolabuje na České. Proplétáte se na autobus a chráníte cello vlastním tělem – omylem s ním strčíte do jedné staré mladé, která se na vás osočí, jako byste ji chtěli okrást. V příští chvíli nástroj zaduní, jak do něj někdo omylem kopl. Omyl mu oplatíte – cello se nemůže bránit samo. Přijíždí trolejbus nebo autobus – jedno horší jak druhé. Špatné místo ke stání, málo místa k držení (zvlášť máte-li na sobě kožený kabát na míru) a maminka vás za zády častuje další basou.

16. 35 – jako obvykle pozdě. Nemůžete navštívit malé pekařství na rohu – jediné místo, kde pro vás mají i přes ten krám, co máte na zádech, vlídné slovo a úsměv. Jsou plní pochopení. S Lukášem S., mým předchozím učitelem, jsme se tam jako věční hladovci zastavovali každý týden (někdy i dvakrát)J

17. 45 – hodina trvající určitě pouhých pětačtyřicet minut končí. Blíží se peklo. Spolu se mnou se totiž domů vracejí studenti z VUT a podobných ústavů. Ať přijede jakákoliv tramvaj, je to jedno, ale nesmí přijet ta, co má sloupek uprostřed schůdků. Do té se dostat, když je narvaná, je umění. Cello jde první – musí se vyvzpírat, zatímco zavírající se dveře drtí vaše ramena. Studenti na vás blbě čumí, v horším případě se smějou. Že by některý z nich vstal a třeba vám pomohl – to nehrozí. Natož aby vás pustili jakožto dívku sednout. Asi si myslí, že když máte kožený kabát a hrajete Apocalypticu, nejste dívka. Jen počkejte, až si jednou na vás vezmu kanady! To pak budete litovat! Každopádně – třikrát mě sednout pustili. Dva kluci a jedna starší dáma, což mi bylo obzvlášť trapné za všechny přítomné.

18.25 – cíl. Výstup se většinou obejde bez potíží. Litanie končí. Znavený cellista proklíná svět a město a MHD. Stejně, jako všichni kašlou na kočáry a vozíčkáře, kašle se i na cellisty.

 

Závěr: jestli nevěříte, zkuste si to. Aspoň tři z těch příjemných událostí se vám přihodí, včetně klouzajících chodníků, v nesprávnou chvíli zvonících mobilů apod. Ale pro toho, kdo jednou propadl téhle závislosti, není cesty zpět. Cello si vás získá a ten pocit, když řežete smyčcem (ne šmytcem ani šmidrchálem) dvojhmaty a ono to ZNÍ – to vyváží všechny nepřízně osudu.

 

I když… Když jedou v Barborce cellistky dvě + dva kočárky a několik čundráků s batohy… Uvidím, co se mi zítra zase přihodí veselého