Přiznávám, nechávám se teď unést davem. Píšou o tom všichni, mluví o tom všichni a v naší zemi je asi minimum lidí, kteří by neznali důvod černých vlajek, které visí na všech státních institucích. Václav Havel, bývalý prezidnent republiky, dramatik atd. atd., o tomhle vlastně psát nechci. Chci psát o tom, co to se mnou udělalo.

Havel nebyl mým prezidentem, přestože si matně pamatuju doby, kdy jsem ve škole koukala na jeho obrázek, tak jako teď koukám na Klause. Ale stejně jsem mu vždycky říkala prezident, i tehdy, když jsme se učili o jeho dramatické tvorbě a to už dávno prezidentem nebyl. Prostě jsem si nemohla pomoct. Já se teda o politiku moc nezajímám, ale on pro mě ani moc politik nebyl. Odmalička jsem věděla, kdo to je a taky aspoň zhruba co udělal. Občan Havel, řekli by někteří.

Když jsem si včera přečetla tu krátkou zprávu, najednou se mi chtělo brečet. Nevím proč, možná jsem si jen vzpomněla na dvě fotky: Havel sedí za stolem na chalupě proti Olze, své první ženě, opírají se o lokty a dívají se na sebe. O rok později stejná situace, až na to, že je tam Havel sám... Vidím ten stůl a myslím, že by měli vyvěsit černou vlajku i za něj. Protože ti dva jsou mrtví a on také...

Jednou budeme možná říkat: "Je to deset, dvacet let, co umřel Havel", stejně, jako říkáme: "Je to deset, dvacet let od sametové revoluce". Nejspíš na něj hned tak nezapomeneme. Aspoň dokud bude žít generace, která zvonila klíčky na náměstí. Bude vzpomínat a donutí snad vzpomínat i nás, ty, jejichž prezidentem už Havel nebyl. Jak to celé dopadne zatím nikdo nemůže vědět, ale jedno je jisté: pokud se nebudou rodit lidé, jako byl občan Havel, černou vlajku bychom měli vyvěsit ne za stůl, ale za celou naši zem.